FNAF - Spíše Povídka...

Kapitola 8. - Sny?

Pohled Gity

Stála jsem tam jako opařená.

Cože?!? To jako že jsem se ve spaní dostala do pizzerie, ještě v nějakou nijakou dobu, nikdo mě neviděl, ani o mě nevěděl a já jsem šahala na mrtvoly?!? A to jsem jako vážně vyhrabala díru do té asfaltky? Ne, to je nějaká blbost. To jsem nejspíš spadla, když jsem se vracela domů...

Na vajíčka jsem úplně zapomněla. Sebrala jsem kabelku s klíči a peněženkou, mobil a pak jsem vyhrabala mojí průkazku nočního hlídače (a tudíž doklad o tom, že jsem pracovnice z Freddyho pizzerie) a doufala, že jim bude stačit na to, aby mě pustili dovnitř a skoro jsem se rozběhla k pizzerce.

Na rohu jsem si uvědomila, že jsem se neučesala a že mám na sobě noční košili. Rozběhla jsem se zpátky a viděla jsem, jak z domu na konci mojí ulice někdo vybíhá. Samozřejmě jsem v něm poznala Vincenta... v pyžamu. Podíval se na mě, pak na sebe a zase vběhl do domu a na stejno jsme zabouchli dveře. Rychle jsem si učesala vlasy do dvou culiků a vzala si šedé tříčtvrťáky s šedým trikem a vyběhla na novo. Bohužel jsem ve dveřích narazila do Vincenta, a oba jsme spadli na chodník.

„Ježíš, vždyť víš, že tady bydlím, tak bys snad mohl dávat alespoň trochu pozor."
„Promiň, ale strašně spěchám. Zatím."
„Počkej, kam tak běžíš?"
„To je jedno."
„Tobě možná, ale já mám docela velký důvod, takže mě omluv, musim jít,než to policie všecko uzavře."
„Počkej, ty jdeš taky k tý pizzerce?"
„Jo."
„Proč?"
„To je jedno."
„Já to ale chci vědět."

Oba jsme se postavili, oprášili a pak jsme se krokem vydali k místu, odkud bylo slyšet houkání policejních sirén.

„Tak, proč tam jdeš ty?"
„Dneska se mi zdál sen. Byla jsem v tý pizzerce a slyšela jsem dětský pláč. Šla jsem za ním, a došla jsem do part and service. Nikdo tam nebyl, ale já měla pocit, že jsem někde blízko. Zkoušela jsem mačkat různé dlaždice, jestli tam není nějaká skrytá místnost, a byla. Byly tam dva kostýmy. Zlatý medvěd, a zlatý králík. Na zemi byla louže krve. Nad tím medvědem se vznášelo zlaté světlo. Bylo to to samé světlo, co bylo dneska na směně a udržovalo mě a Mika v rozhovoru. Podívala jsem se do toho kostýmu, a tam bylo tělo malého dítěte. Odnesla jsem ho za pizzerii a vrátila se dovnitř. Postupně jsem obešla všechny animatroniky a těla jsem donesla dozadu. Pak jsem (ve snu) vykopala díru do asfaltu a všechny těla zahrabala. Pak z nich vyletěly jejich duše a oslepily mě. Pak jsem se probudila, pustila si rádio, a dál už to znáš."

Během mého vyprávění jsem sledovala jeho reakce, ale nedal na sobě nic znát. Po chvíli začal vypadat trochu mimo, tak jsem mu zamávala rukou před obličejem a zeptala se ho, jestli vnímá.

„Jo, vnímám, jenom přemýšlím, když jsi tam byla, neviděl tě nikdo? Ani kamery?"
„Nevím, ale myslím, že asi ne."

Pak jsme mlčky došli až k pizzerce a snažili se nepozorovaně dostat do zadu.

Pohled Vincenta

Běžel jsem do pizzerie, abych si něco ověřil. Přede mnou se najednou otevřely dveře a vyběhla z nich Gita v noční košili. Podíval jsem se na sebe a zjistil, že jsem taky jenom v pyžamu. Zařadil jsem zpátečku, a běžel jsem se převlíknout. Na podruhé už jsem byl připravený, ale pak se zase otevřely ty dveře a Gita vystřelila jak šedivý blesk... přímo do mě. Oba jsme spadli na chodník. Vylítla na mě, že si mám dávat pozor, ale já jí nevnímal. Chvíli jsme se dohadovali, ale pak jsem chtěl vyrazit dál. Nakonec jsme šli oba dva, protože měla namířeno tam co já. Řekla mi, že se jí zdál nějaký sen. To mě docela zaujalo a znepokojilo zároveň. Mě se totiž zdál taky sen. Při jejím vyprávění jsem měl co dělat, abych nedal najevo svoje reakce. Ten můj sen totiž svým způsobem na ten její navazoval. Zamyslel jsem se, jak to vlastně bylo.

Stál jsem před pizzerkou. Slyšel jsem, že po ní někdo chodí sem a tam. Několikrát byly dokonce slyšet zadní dveře. Pomalu jsem vešel dovnitř. Zjistil jsem, že jsou všichni animatronici otevření a že těla jsou pryč. Strašně jsem se vyděsil, ale zároveň se mi trochu ulevilo. Jinak bych je totiž musel nějakým způsobem odstranit já, a to se mi nechtělo. A taky by to začalo smrdět... Raději jsem je všechny zase zavřel. Pak jsem ze zadu uslyšel tlumený výkřik. Šel jsem se tam podívat, ale v půlce cesty se přede mnou objevilo žluté světlo. Trhl jsem sebou a chtěl jsem vycouvat, ale za mnou se objevilo světle fialové světlo. Poznal jsem, že jsou to duše těch dětí, a tak jsem prostě proběhl přes to žluté a běžel k zadním dveřím.Ty byly ale zamčené. Rychle jsem se otočil a běžel zpátky. Když jsem se ale přiblížil k těm duším, zjistil jsem, že přes ně nemůžu projít. Byl jsem v pasti. Za mnou se objevily další dvě světla. Červené a hnědé. Byl jsem obklíčený. Přede mnou byly dveře do kuchyně. Před nimi se ale objevilo zlaté světlo. Začal jsem pomalu couvat směrem ke zdi. Místo toho jsem ale pozadu vešel do part and service. Otočil jsem se, ale místo normální stěny tam byly dva zlaté kostýmy. Zarazilo mě, když jsem je poznal. Byl to Golden Freddy, jeden z pozdějších návrhů Fredbeara a Springbonnie. Na toho jsem si pamatoval více než dost. Za mnou se zabouchly dveře a já viděl scénu, ve které mě ty duše zahnaly až do kostýmu Springbonnieho. S hrůzou jsem zjistil, že ačkoli zámky byly zajištěné, stejně se zpustily. Pak se mi obraz rozostřil poslední slova, která jsem slyšel zněla „Tohle si zasloužíš a věř, že my se postaráme, abys o nic nepřišel!"

„Vincnte, vnímáš?"
„Jo, vnímám, jenom přemýšlím, když jsi tam byla, neviděl tě nikdo? Ani kamery?"
„Nevím, ale myslím, že asi ne."

Mlčky jsme došli k pizzerii a zjistili jsme, že je u tam i Mike, Jeremi a Mellisa.

„Co tady děláte?"

V tom se Mellisa nadechla, ale Jeremi jí dupnul na nohu.

J. :„ Na to bychom se mohli zeptat i my vás.

Tak jo, další část je na světě, i když asi po měsíci. Doufám, že se vám líbila (což je asi nemožné, protože se tady skoro nic nestalo, ale nebudeme si kazit iluze). Co tím Jeremi asi myslel?

Zatím, Hi!

1054 slov 25.4.2018 (cca 9 večer)