FNAF - Spíše Povídka...

Kapitola 10. - Třetí noc

Než se dostaneme k příběhu, ráda bych vám sdělila, že s touhle knížkou nekončím. Byly jisté problémy, které mi bránily v pokračování (neshoda s určitou osobou), ale konečně jsem se rozhodla pokračovat.
Linie příběhu i všechno v ní zůstává, doporučuju přečíst si minulou část, pokud jste zapomněli. Moc děkuju všem, kteří to dočetli až sem, jste super, díky^^. Dost zdržování, jdem na to!

Pohled Mika

Viděl jsem přicházet Mellisu. Rozhlédla se kolem a na něco se ptala Jeremiho.

Konečně dorazila. Jeden by řekl, že se na to vykašle a nechá nás tu dneska jenom čtyři.

Seděl jsem na zemi mezi Bonniem a Gitou. Řeknu vám, z těch animatroniků jde pořád strach, ať už jsou to zabijáčtí roboti, nebo duše mrtvých dětí. No jo, Gita nám to vysvětlila. Měl jsem sice pocit, že něco vynechala, ale nechtěl jsem jí to říkat. Slyšel jsem Jeremiho říkat:

J: Vždyť Fritz říkal, že nepřijde, jak by tady mohl rozsypat hrách?

Mellisa si něco zamručela a šla k nám. Podívala se, jak tam sedíme, hodila na nás nějakou hru a odešla z pizzerie.

G: Nevíte, co to do ní vlítlo?

Scott pokrčil rameny. Vtom mi zazvonil mobil. Mellisa mi poslala zprávu.

Kdy zjistila moje číslo?

„Hej lidi," prohodil jsem.

„Mellisa mi poslala zprávu."

Podíval jsem se do displeje.

„cituju: lidi, už vás mám dost, všichni jste zešíleli. Možná že kdyby ste nebyli tak tupí, tak bych to s váma vydržela, ale takhle nečekejte že bych se vracela.
To je všechno. Počkat... Jo a tu hru si nechte."

Podíval jsem se po ostatních.

„Už nikdy mě nenuťte po ní něco číst. Prosím."

G: Ale proč by něco takového říkala?

Sc: Ne všichni jsou milí a chápání jako ty.

G: Ale stejně...

„No, vrátíme se ke hře?"

Jeremi se vrátil i s hráškem a posadil se mezi Chicu a Foxyho.

J: Tak jo lidi, jde se točit!

A s tím roztočil poloprázdnou láhev od kečupu, kterou jsme používali pro tento účel. Jak se láhev točila, napadlo mě, jak moc se toho změnilo za poslední tři dny.
Stal se ten 'incident', nastoupila Gita, divné nahrávky, které jsem se zatím rozhodl nezkoumat do detailů, protože jsem to nechtěl vědět, zjištění o animatronicích bylých posedlých dušemi malých dětí až po záhadný odchod Mellisy... Z dlouhého zamýšlení mě vytrhl Gitin hlas.

G: Hej Miku, řekneš teda něco nebo už nehraješ?

„Co?" ozval jsem se.

G: Dáváš mi úkol. A jo, chci úkol.

Povzdechl jsem si.

„No jo, počkej chvilku."

Zamýšlel jsem se.

Jaký úkol bych jí měl dát? Nějaký trapný, nebo něco zbrklýho čeho bych pak litoval? Eh, to by platilo pro oba případy...