FNAF - Spíše Povídka...

Kapitola 13. - Čtvrtá noc + dílna

Pohled Mika

Došel jsem k pizzerii. Bylo třičtvrtě na dvanáct, ale zatím tu nikdo nebyl. Rozhlédl jsem se kolem. Animatronici všichni stáli na svých místech. Zachvěl jsem se. Tohle místo mě v noci pořád děsilo a nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že se tu stalo nebo stane něco strašného. A nebyly to jenom ti chudáci děti. Něco temného se ukrývalo ve stěnách téhle budovy a jen čekalo na správnou chvíli, aby udeřilo. Vtom někdo otevřel hlavní dveře. Rychle jsem se otočil a uviděl jsem Fritze a Scotta. Rozhlížel jsem se dál.

Sc: Ahoj Miku.
„Ahoj. Hele neviděli jste Jeremiho? Touhle dobou už tady bejvá."

Fritz to přešel mávnutím ruky.

F: Třeba si jenom dává na den volno. Stejně jako jsem to včera udělal já, nebo Vincent.

To bylo celkem možné. Podíval jsem se na hodiny. Půlnoc.

„Hej lidi, měli bychom jít hlídat."
F: Já zůstávám tady.

Pokud by se mohl telefon mračit je to přesně to, co teď dělal Scott. Fritz ho ale ignoroval a začal si dělat na stole postel. Začal k tomu stolu nosit ubrusy že všech ostatních stolů, až to vypadalo jako z Princezny na hrášku. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou.

„Když nás teď omluvíte Jasnosti, musíme jít hlídat tuto pevnost před případnými nápadníky. Pojď, Scotte."

S tím jsme vyrazili do kanceláře. Docela mě překvapilo, když nás nikdo nepřivítal. Podíval jsem se na kamery.

„Scotte, když už se bavíme o pracovnících, kteří neplní své povinnosti, pochopil jsem dobře, že Mellisa dala výpověď?"
Sc: No, oficiálně určitě ne. To by nám šéf rozhodně řekl.
„Pravda."

Znova jsem se podíval na kamery.

„A kde jsou Gita a Vincent? Gitu jsem od minulé noci neviděl, a Vincenta jsem naposledy viděl, když předevčírem říkal, že si dá volno.

„Neměl by tu už dneska být?"
Sc: Vincenta nikdo nevysvětlí. Je nepředvídatelný a nevyzpytatelný.
„Není to to samý?"
Sc: To je teďka jedno. Hele, už se zase hýbají.

Podíval jsem se s ním na kamery. Bonnie stál vedle Fritze, který mezitím ve svém ubrusovém království usnul. Viděli jsme Bonniemu do obličeje. Vsadil bych se, že se mu rošťácky zablýsklo v očích. Potom hmátl do strun a celou pizzerií se rozezněl ten nejfalešnější akord, jaký jsem kdy slyšel. Fritz vyskočil na nohy, které mu podklouzly po velkém množství ubrusů a spadl ze stolu. Při dopadu na zem to ošklivě křuplo. Vztal jsem ze židle a vykoukl ze dveří. Fritz tam ležel na zemi a klel. Došel jsem k němu. Bonnie se mezitím přesunul na vedlejší židli a pozoroval nás.

„Jseš v pořádku?"

Fritz se na mě bolestně podíval.

F: Myslím, že mám něco s nohou.
„Můžeš se na ní postavit?"
F: Vypadám na to?

Jedno jsem mu musel uznat. Vypadal fakt příšerně. Byl bílý jako stěna a vypadal, že sebou může každou chvíli švihnout.

„No jo, tak počkej chvíli."

Vytáhl jsem mobil. Nepřečtená zpráva?
Ahoj Miku, moc se omlouvám, ale není mi dobře. Dneska zůstávám doma. Doufám že se vám tam nic nestane.
Gita

„Gitě prej není dobře" zavolal jsem na Scotta.

„Scotte, pohlídáš tady pizzerií zatím co zavolám Fritzovi sanitku? Taky s ním pojedu do nemocnice, abych vymyslel nějakou normálnější příhodu než to, že spadl ze stolu kvůli škodolibému robotovi, jo?"
Sc: Jasně, nech to všechno na mě.

Můžou být červené pevné linky sarkastické?

„Dík."

S tím jsem zavolal do nemocnice a podepřel jsem Fritze, aby doskákal na židli nejblíž ke vchodu.

Pohled Scotta

No jo, jen to nech všechno na mě. řekl jsem si a počkal až odjeli. Teď jsem tu byl sám. Sundal jsem si z hlavy tu směšnou věc. Je na čase začít s operací Na věky.

Pohled Gity

Seděla jsem u Vincenta ve sklepě. Pomáhal mi vytvořit mého robota. Já jsem nakreslila skicu, kterou jsem mu potom dala. On z toho udělal nákresy. Společně jsme potom našli (a dovyrobili) potřebné díly. Vincent někde našel Freddyho náhradního motýlka a zakreslil to jako mašličku. Celou dobu jsme si povídali a dali jsme si přezdívky, byla to zábava. Když jsme začali spojovat kostým se springlocky, Vincent se chtěl znova ujistit, zda jsem si jistá, že tam budou. Třikrát zkoušel, jestli drží. Opravdu se o mě bál. Když jsem si utírala ruce do hadru a odhrnula jsem si pramen vlasů, Vincent se mě zeptal:

„Git, co to máš na těch teplácích?"
„Ale, to jsou jenom žluté kytky."

O těch teplácích jsme se už bavili. Když jsem se ale podívala znova, z boku na mě koukalo logo Fredbear Familly Dinner. Chvíli jsem na to vyjeveně koukala. Jestli jsem tyhle tepláky dostala ve čtrnácti, jak si pamatuju, museli rodiče plánovat celou dobu, že mě sem odstěhují. Byla jsem zmatená.

Jak dlouho plánovali, že mě sem odstěhují? Jak dlouho už jsem vlastně "vlastnila" "svůj" dům? Na to, aby to byla náhoda je to až moc určité. Když pracuju tam, odkud je tohle oblečení, (i když později) náhoda to být nemůže. To si s nimi ještě vyřídím. Na druhou stranu kromě toho, že mi to zamlčovali, jsem si vlastně nemohla stěžovat. Měla jsem práci, která mě bavila, kamarády, Vincenta... POČKAT CO?? Když se na to znova koukám znova, bylo to docela jasné. Opravdu.

Z mého rozjímání mě probral Vincent.

"Tak co to tam máš?"
„Je to logo Fredbearovy restaurace."
„Jak to? Neříkala jsi, že jsi je dostala ještě dřív, než jsi se sem přestěhovala?"
„Říkala. No, to je teď jedno."

Podívala jsem se na naše dílo. Žlutá králičice. Na hlavě měla šedivou mašličku. Vypadala přesně tak, jak jsem si jí představovala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla tak... reálná a živá! Kdyby se teď otočila a promluvila by na mě, vůbec by mě to nepřekvapilo. Objala jsem Vincenta.

„Díky Vincí, moc a moc ti děkuju! Je nádherná!"

Vincent vypadal maličko zaraženě, ale pak mě taky obejmul. Chvíli jsme takhle stáli. Bylo to příjemné. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že můžu někomu plně důvěřovat. Pak ten pocit pominul. Pstili jsme se.

„Git, kdybys ke mně někdy chtěla přijít, moje dveře jsou ti vždy otevřené."
„Díky. Ty ke mně taky můžeš vždycky přijít."

Chvíli jsme se odmlčeli. Pak jsem se omluvila.

„Promiň, ale už budu asi muset jít. Ještě jednou díky moc za pomoc. Myslíš, že budu moct ten kostým odtáhnout ke mně domů, aniž by si toho někdo všiml?"
„Víš co, můžeme to vzít mým autem. Uděláme si malou zajížďku a potom zastavíme u tebe. Tak by to nemuselo nikomu připadat divné."

Přikývla jsem. To znělo fajn. Když jsme odjížděli, už byla noc.

Zajímalo by mě, co teď asi dělají kluci?

V tom odněkud zahoukala siréna.

Ahoj, zdraví vás Hájka. Jsem moc ráda, že se vám tenhle příběh líbí.
Odteď budou kapitoly vycházet každých čtrnáct dní, nebo častěji. ^^

Zatím Hi 😊

1079 slov původně dopsáno 3.5.2019