FNAF - Spíše Povídka...

Kapitola 17. - Sedmá noc alias den D

Pohled Mika

Po dlouhém váhání jsem se zeptal jednoho z policistů, kteří mě měli hlídat, kolik je hodin. Byla už noc, ale kdo by mohl usnout, když byl na policejní stanici za údajnou vraždu. A navíc jsem čekal na svou půlnoční schůzku s únikem. Strážník se na mě s odporem podíval a řekl, že je za deset dvanáct, ale že mě to nemusí zajímat, a že už mám konečně usnout. Oba dva byli zpruzení, protože jejich kolegové už předem oslavovali, že mají ten případ z krku a nemusí se s ním dál zabývat. Měl jsem jenom štěstí, že tam nebyl žádný nováček, který by se mně pořád na něco ptal. Představte si vedle sebe kluka skoro stejně starého jak vy, který by se vás ptal, jaké to bylo, když jste je zabíjeli.
Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl, ale pak jsem si lehl. Ty dvě vteřiny navíc mě snad nezabijou.
 
 
Pohled Vincenta

Seděli jsme u Gity doma u okna, kterým bylo vidět až k pizzerii. Jeremi odešel na záchod, tvrdil že má průjem, ale věděl jsem, že se domlouvá s ostatními agenty. Pořád jsem přemýšlel, jak chce odlákat celou ostrahu. Řekl jsem Gitě, že jsem si ještě něco zapomněl u ní v pokoji, a odešel jsem. Když jsem procházel kolem zavřených dveří na záchod, opravdu jsem uslyšel Jeremiho, jak mluví zdánlivě sám pro sebe, a odpověď někoho z druhé strany vysílačky. Měl jsem v plánu je odposlouchávat, ale polovině věcí jsem nerozuměl. Něco o tom, že je všechno připraveno. Jeremi pak začal šeptat.

Proč by šeptal když ví, že stejně víme o tom, kdo doopravdy je? Leda že by... chystali i něco jiného, než říkají! Ale co by mohli chtít?

Pak ale Jeremi ztichl a já se rychle vrátil ke Gitě. O chvíli později přišel i Jeremi. Chvíli jsme tam jen tak seděli, pak už to Gita nevydržela a zeptala se:

G: Na co vlastně čekáme?
J: Prostě ještě chvíli počkej. Ostatní jsou na cestě. Před chvílí někdo od nás zavolal na policii, že se na druhé straně města někdo vloupal do elektra. Až tam policie dojede, samozřejmě tam nikdo nebude. Mezitím se moji kolegové vplíží na skoro prázdnou policejní stanici a zachrání Mika, zatím co další vyzvednou Fritze. Oba dopravíme do bezpečí a později necháme důkazy které dosvědčí, že je Mike nevinný. Jakmile na policejní stanici zjistí, že Mike utekl, přesunou všechny jednotky na velitelství, a začnou systematicky prohledávat okolí. A jakmile odjedou na stanici policajti, kteří hlídají pizzérii, máte cestu volnou.
„Není to zbytečně komplikované? ...Dobře, chápu. Kolik budeme mít času?
J: Můžeme vám zajistit skoro celou noc. Až se po šesté začne rozednívat, bude jen otázkou času než někoho chytí, což nechceme. Takže do šesti, maximálně do půl sedmé.
G: Co Mellisa? Myslíte že jí pověří, aby zase hlídala, když je nováček?
J: O Mellisu se postarám já. Ještě nějaké otázky?
„Ne.”

Pak nás vyrušilo houkání sirén, jak všechny jednotky opouštěly pozemky Freddyho pizzerie.
 
 
Pohled Mika

Všichni odjeli. Mě zamkli ve vyslýchací místnosti. Chvíli bylo ticho, a pak se otevřely dveře.

???: Mike Schmidt? Je tu někde Mike Schmidt?
„Jo, to jsem já. A ty?”
???: Jsme tu proto, abychom tě odsud dostali. Mluvili jsme spolu dneska dopoledne, pamatuješ?
„Jo, na to nejde zapomenout. Prosím tě, šeptej taky, myslím, že v těch obrazech jsou skryté kamery.”
???: Jsou, ale momentálně nefungují.
„Jak to?”
???: Pojď, řeknu ti to po cestě.

Tak jsme vyrazili. Můj zachránce se plížil z rohu do rohu, jako kdyby ho hledali. Snažil jsem se ho napodobit, ačkoliv na jeho kradmé pohledy jsem neměl. Když jsme došli k hlavním dveřím, plynule se z přikrčeného postoje v rohu přesunul do vzpřímeného uprostřed chodby a otevřel dveře. Teprve teď jsem si všiml, že na sobě má policejní uniformu. Když zachytil můj vyděšený pohled, tiše řekl:

???: Když nás někdo uvidí, bude si myslet, že tě někam odvádím, nebo že jsme kamarádi, kteří se sešli, když měli pauzu.

Mlčky jsem přikývl.  Přešli jsme střežený prostor a pak jsme nasedli do auta. Podivil jsem se, že existuje auto, které působí tak nenápadně. Jeli jsme oklikou k mému domu. Tam jsem vystoupil a odemkl dveře. K mému údivu byla televize vypnutá, a žádné světlo nebylo rozsvícené. Došel jsem do pokoje, ve kterém ležel Fritz a spal. Vzbudil jsem ho a vysvětlil mu, co se děje. Po chvíli protestování jsem ho dostal do auta a odjeli jsme. Nevěděl jsem kam, ale věděl jsem, že se zpátky jen tak nevrátím.
 
 
Pohled Jeremiho

Dorazili jsme. Zatím co se Gita s Vincentem plížili k zadním dveřím, já si to nakráčel přímo hlavním vchodem. Musel jsem odlákat Mellisu pryč z pizzerie. Zatím co jsem procházel pizzérií, usmál jsem se na každou kameru a jedné poslal vzdušnou pusu. Uvnitř jsem však byl napjatý jako struna. U kanceláře už na mě čekala. Potřeboval jsem jí dostat pryč za každou cenu. Pokynul jsem jí, aby mě následovala.
  
  
Pohled Vincenta

Slyšel jsem, jak ti dva odcházejí. Nechal jsem to na Jeremim, a vklouzl do pizzérie. První jsem došel do kanceláře a - podle Jeremiho instrukcí - jsem skratoval systém. Všechna světla zhasla. Jediné, co teď osvětlovalo vnitřek budovy byl měsíční svit. Dále jsem došel do mé staré dílny. Když jsem otevřel dveře, zavalila mě vlna nostalgie. Na to teď není čas. Sešel jsem po schodech a po paměti jsem sáhl po sekeře, která byla pod schody pro případy nouze. Neviděl jsem jasně, vlastně v tom šeru skoro nebylo vidět, ale měl jsem pocit, že jsem koutkem oka něco zachytil. Moje srdce začalo bušit rychleji, když jsem si připomněl, co jsem musel udělal. V koutku oka jsem zase zaznamenal pohyb. Tentokrát jsem to věděl jistě. Začal jsem se rozhlížet a nevědomky jsem začal couvat. Až když jsem narazil do umyvadla, uvědomil jsem si, že jsem vlezl na záchody. Otočil jsem se k němu čelem a podíval se do zrcadla. Kousek za mnou se vznášel duch. Byl šedý a zpod něj stoupal nějaký kouř, který se nad ním zase vytrácel. Jeho černé oči se dívaly přímo do těch mých. Byly plné zloby. Pak se umývárnami rozezněl mnoha ozvěnami jeho šepot:

???: Takže teď tohle? Zapomněl jsi, když jsme je spolu tvořili? Samozřejmě že jsi zapomněl! Jak jsem ti radil, aby nám to šlo rychleji. Jak jsem tě k sobě pouštěl, abys taky mohl cítit to, co já, co všichni. Nikdy jsem ti neměl věřit! Ale teď to zašlo moc daleko. Z tohohle už nevybruslíš! Postarám se o to, abys trpěl jako já! Ha-hahaha!!!

Pak zmizel. V uších mi zněla jeho slova. O čem to mluvil? Podíval jsem se na hodinky. 2 ráno! Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a vydal jsem se na hlavní pódium.

Když jsem došel k hlavnímu pódiu, Freddy byl zapnutý. Otočil se na mě a chvíli jen tak koukal. Když jsem si uvědomil, že je něco v nepořádku, vzpomněl jsem si na ty čmuchavé policajty. Určitě poslali pro nějakého elektromechanika. Vzedmula se ve mně vlna vzteku.

Nikdo kromě mě nebude ničit MOJE roboty!

Zašeptal jsem: Následuj mě.

Freddy se opravdu vydal za mnou, a tak jsem ho zavedl do part and service a tam ho rozmlátil sekerou. Udělal jsem to samé i s Bonniem a Chicou. Zbýval jenom Foxy.

Zdravím všechny, máme tu grand finale! Tohle je asi nejnapínavější část celého příběhu, protože existuje více možností, jak to ukončit. Která z nich si myslíte, že to bude? Bude to podle pravé hry? Bude tam něco navíc?? Nebo to bude úplně jinak??? To vše se dozvíte už brzy! Nezapomeňte, je to jenom příběh, každý si ho může domyslet jinak. ^^

Zatím Hi!

slov 1186, vydáno 25. 9. 2019