FNAF - Spíše Povídka...

Kapitola 7. - ...

Pohled Gity

„Vincente, mohl bys na chvilku?"

Pak jsem se na něj otočila a zjistila, že spadl na zem. Kolem něj poletovaly čtyři světla. Měly barvu jako animatronici. Pak jsem si všimla ještě jednoho světla. Bylo celé zlaté a mířilo ke mně a Mikovi.

„Gito, děje se něco?"

V tom ke mně doletělo to zlaté světlo a já jsem jakoby ve své hlavě slyšela jeho hlas:

Mike nás nevidí ani neslyší. Zkus odvést řeč někam jinam.
Ale kam? A co je s Vincentem? A kdo (nebo co) vůbec jste?
Jsme duše těch dětí, které tady umřely. Nebo spíše byly zavražděny támhletím!

Přitom se mi v hlavě vybavil obrázek Vincenta. Potom všechny duše zmizely.

„Gito, slyšíš mě?"
„Jo jo, neboj Miku slyším tě. Jenom jsem přemýšlela, proč je tady nakonec jenom jedna židle? Kdybych celou dobu jenom stála, taky bych sebou švihla."
„No, původně jsme si měli brát každý svojí, ale za prvý si jedna dáma stěžovala, že je to jako pěst na oko a za druhý, no, ono to nevypadá úplně normálně, když neseš přes půl města židli ( v Jeremiho případě jednou i gauč )."
„Jo..., to chápu. Pomůžeš mi probrat Vincenta?"
„Jo, jasně. Máš s sebou vodu?"
„Ne, ale můžu zajít do kuchyně."

Hned jsem zamířila ke dveřím, ale tam už mi Foxy podával sklenici s vodou.

„Díky Foxy."

Mike se na mě podíval jako bych spadla ze židle (což se stát nemohlo, jelikož na ní seděl on) a zavřel dveře. Jenom jsem protočila očima a vodu vychrstla na Vincenta. Probral se a nechápavě na nás koukal.

V:„Co se stalo?"
„Moc dlouho si stál a tak si tvoje tělo řeklo, že si dá pauzu a ty jsi omdlel."
V:„Aha. A kde jsou všichni?"
M:„Mno, potom, co sem přišli asi všichni animatronici vzali všichni roha."

Pozorně jsem Vincenta sledovala. Nachvilku se napnul, ale pak to mistrně zamaskoval tím, že si sednul.

„M:„Jo, to mi připomíná, musím ještě něco vyřídit. Vy to tu určitě nějak zvládnete."

S tím se převrátil ze židle, z batohu vyndal skafandr?, oblékl se do něj a odkoulel se pryč.

„ Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč s sebou tahá skafandr?!?"
„Asi kvůli tomu, že neprůstřelné vesty došly?"
„eem... asi?"
„Á nebo proto, že zase plácám blbosti..."

Nastalo trapné ticho.

Pak se konečně ozval Vincent.

„Jak jsi to myslela, když si říkala, že jsi slyšela Foxyho, že se ptá?"
„No, normálně. Jako kdybys to řekl ty, nebo třeba... no, to je jedno. Slyšel jsi je taky?"

* OD TEĎ
NORMÁLNÍ TEXT - GITA
TUČNÝ TEXT - VINCENT*

Tak teď mě dostala. Říct, nebo neříct?

Pak jsem si řekl, že zapíráním ničeho nedosáhnu.

„Jo, slyším je..."

Podíval jsem se na ní. Vypadala trochu smutně. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli je v pořádku, ale pak jsem si řekl, že by to nemusel být ten nejlepší nápad.