Artist [k.th ~ j.jk] ✓

~Broken~

  If you are going through hell.... keep going... 
°

Vyběhl jsem z pokoje, nerozhlížel jsem se a rovnou vyběhl pro kabát ke vchodovým dvěřím. Pošpinil jsem ho a chci aby na mě zapomněl. Co jsem mu to  povídal za hlouposti? Kdo by pomáhal někomu, kdo je již tak hluboko, že na něj nikdo ani nedohlédne? Když mi bude chtít pomoct, najde si mě. 

Sotva jsem otevřel hlavní dveře. Sekl jsem se. Chtěl jsem odejít, vyběhnou pryč, být zas volný. Ale cosi mě drželo uvnitř. Cosi nepopisovatelného, byl to snad nějaký cit? Nebo snad ta zlá síla pomalu požírající Taeho? Proč všechno musí být tak těžké.

Připraven odejít jsem se otočil a vyběhl zpět pro Taeho. Ležel na posteli se zavřenýma očima. Jeden by si pomyslel, že je mrtev. Avšak tam jen ležel s úsměvem na tváři a rukama mezi nohama. Že by už bylo pozdě na to ho odtud dostat?

Vyšel jsem tedy k němu a posadil se na kraj postele. Matrace se pode mnou lehce prohnula a podpěry na kterých ležela lehce zaskřípaly. Opřel jsem si lokty o kolena a otočil hlavu na Taeho.

"Tae, musíš z tohoto pokoje pryč."

V klidu jsem promluvil jeho směrem.

"Jistě, jistě. Pomůžeš mi?"

"To ani nedokážeš sám vstát z blbé postele?"

Promnul jsem si oči, vstal a šel k němu blíže. Popadl jsem ho jednou rukou pod koleny, druhou mu podepřel záda a vyšel ven. Položil jsem ho na gauč a vrátil se zpět do onoho pokoje, vyndal klíč z vnitřní strany zámku, zamkl zvenčí a strčil si klíč do kapsy kabátu.

Nebýt jeho špatně mířené a neuvážené otázky nic z toho by se nemuselo stát a Tae by nemusel poznat moji horší stránku. Jako kdyby má bezcitná stránka nebyla už dost špatná. 

Hodnou chvíli jsou se díval do prázdna. Jen jsem tak stál u gauče a ani si nevšiml, že se Tae posadil a díval se mi do očí. Zatřásl jsem hlavou a vydal se pryč. Konečně mě nic nedrželo a měl jsem jistotu, že se do toho pokoje již nikdy víc nepodívá.

Otevíral jsem dveře, ani jsem se nerozloučil, neotočil, nepodíval se na něj. Prostě a jen jsem odešel. Zabouchly dveře a já se vydal k výtahu. Výtah dojel a já konečně byl venku. Ve tmě. To uběhl celý den?

Vyšel jsem neznámo kam. Jen tak se projít. Šel jsem přes park. Feťáci a všichni z nižší sféry vylezli ven a mohli začít žít. Seděli na lavičkách, kouřili si ty jejich kytičky a užívali si té chvilkové radosti. I když málo kdo z nich ví, že ta jedna minuta štěstí, jim odebere jednu minutu racionálního myšlení. Pak jsou jen jak ovce ve stádu. Blbé, jen napodobují ostatní.

Zašel jsem si do nějaké večerky si koupit nějaký ten ramen, když na nic z té kávy a dortu co mi Tae donesl moc nezbylo. U pultu byla postarší žena, slušně jsem ji poděkoval, rozloučil se a odešel neznámo kam. Nejspíše už domů. Musím ze sebou něco udělat. Den bez hygieny se na mě pořádně podepsal. Teď vypadám jak jedna z těch ovcí sedící v parku. Hnusí se mi, i když jsem kdysi dávno na pár dní byl taky jedním členem ze stáda.

Stál jsem před starým, panelovým domem. O mnoho horším než ten, ve kterém žije Tae. Omítka poškrábaná, tam kde se dá dosáhnout je jen samé grafity. Hluční sousedé, kteří nonstop ječí jak na vřesy a krysy pobíhající po zahradách, ve sklepech a občas i v některých bytech. Moc se sem nevracím, ale momentálně to potřebuji, protože v galerii nejsou žádné sprchy ani kartáček co potřebuji jako sůl.