Artist [k.th ~ j.jk] ✓

~Hassle~

What is a friend? A single soul dwelling in two bodies.
[Aristotle]
°

Stuhl jsem, napnul všechny svaly při tom, kdy si mě Tae přitáhl nebezpečně blízko jeho rtům. Chytil jsem pevně jeho ruku a zvětšil stisk na tolik, že by mě měl pustit. Avšak on jen bolestně zasyčel a přidal i druhou ruku, kterou si opřel o můj hrudník. 

"H-hej, to by stačilo."

Šeptnu a zkřivím obličej v bolesti, jež mi způsobovala jeho ruka svírající mou bradu.

"Ale no tak, dlužíš mi to." 

Zašeptal již dost nadrženým hlasem. Sedl si na mě obkročmo a začal se rychle přibližovat k mé intimní partii. Zde jsem doslova ztratil nervy a má výbušná povaha vyšla najevo.

"Řekl jsem DOST!"

Vykřikl jsem, svou volnou rukou jsem ho praštil a tím pádem i shodil na zem. Jeho tělo dopadlo na podlahu a ozvalo se lehčí zadunění zevnitř jeho těla, díky způsobenému nárazu. 

"Vypadni!"

Popadl jsem ho za límec trička, vyzvedl na nohy a násilím ho téměř vyhodil ze dveří. Před dveřmi se lehce zapotácel, na což se otočil a vrhl na mě vražedný pohled.

"Jak chceš! V kavárně ti už nikdy kávu nepřinesu! Nenajdeš mě tam. Ty i tvá temná polovička se mi ztraťte z očí! Nevím co to se mnou je, nevím proč furt za tebou chodím. Proč mě něco k tobě láká. Něco ve mě zůstalo po tvé návštěvě, myslím si, že kus tebe, ale... Ah! Zatraceně s tím. Je konec, Kooku. Měj se."

Ty věty o mě skoro až zašeptal ale ostatní zakřičel a rozešel se pryč. Náš křik však byl tak hlasitý, že sousedi vylézali z bytů, a dívali se co se děje. Stály tam, něco si šuškali a někteří i smáli.

"Co? Nikdy jste neviděli někoho se hádat?"

Křikl jsem znova a práskl dveřmi na znak, že hádka skončila. Byl jsem naštvaný, zklamaný. Přítel, který do této doby byl hodný, se změnil. Vypadal tak šťastně, plný barvy a chvílemi se zdálo, jako kdyby to byl anděl v lidské podobě. Avšak jediným rozhovorem se mnou se vše zhroutilo a zbyla z něj jen prázdná schránka lačnící po něčem, co by ji vyplnilo. Jistý cit, který by do toho malého skoro vyhaslého uhlíku přivedl jiskru a znova by se tak rozhořel do nezkrotných, vřelých plamenů plné vášně, lásky, štěstí a kdo ví čeho všeho. Doufal jsem, že se nikdy nezmění, bude stejný a dokáže mi pomoct. Bohužel se tak nestalo a já, momentálně i on, budeme muset trpět tím zlem uvnitř nás. Tak moc bych za ním zašel a omluvil se mu. No ale moje povaha to nedokáže. Lehké odbyté promiň by má mysl zvládla. Ale upřímné, je mi to líto, přímo od srdce by nezvládlo. Proč musí být můj život tak k ničemu? Proč nějaké špatné zákony přírody nezakročily a nezničili mě v dobu, kdy jsem se vyvíjel v útrobách té, jež mě opustila a nikdy se nevrátila? Nikdo mi nikdy neřekl co se mé rodině stalo. Mohli mi říct, že zemřeli při autonehodě a mě, ve vyvinutějším stádiu, mohli zachránit, nebo že mě jen tak opustili s tím, že jsem byl omyl. Tomu druhému bych věřil spíše. Jsem omyl, celých 20 let.

"Um, pane Jeone?"

Zaklepal někdo na dveře. Hlas osoby patřil mladší ženě. Snažil jsem se nahodit neutrální obličej a šel otevřít dveře. Stála tam menší, pohublá žena, hádám, že mladší než já. Měla černé vlasy v drdolu, který se jí pomalinku rozpadal. 

"Ano?"

Zamručel jsem a sehnul se k ní níž, aby nemusela mít až tak zakloněnou hlavu. Ona jen lehce poodstoupila a začervenala se. Proč se červená? Vždyť teď všichni na patře si o mě udělali obrázek, že jsem jen agresor a nic víc.