Artist [k.th ~ j.jk] ✓

~Gallery~

Even a fall into an abyss will pall, if it lasts too long.
[Michal Čagánek]
°
*Pohled Taehyunga*  

"Tak co tu tak stojíte! Sbalte se nebo tu někoho zavolám!"  

Uslyšel jsem zpoza rohu křičet starší ženu. Křičela dost hlasitě, s ní to musí mít chlap v posteli hodně těžké. Pomyslel jsem si a dál poslouchal dialog, co by mohl nadcházet. Avšak uslyšel jsem jen zabouchnutí dveří a následné naštvané mumlání starší báby. Nechci aby Jungkook byl bez bydlení. Já...já nabídl bych mu, aby šel bydlet ke mě, ale po minulém nešťastném incidentu to nechci riskovat. Musím jen doufat. 

Cítil jsem se trapně, stát za rohem a čekat, vlastně...měl bych raději jít, nevím kdy vyjde ven a půjde mým směrem. Počkám na něj venku. Někde, kde mě neuvidí. Chci vědět jen kam půjde, chci si být jist zda-li bude v bezpečí a bude moct kde přespat. Rozešel jsem se tedy po schodech dolů až ke vchodu, hned jak jsem vyšel ven jsem si stoupl za roh, kde by mě s větší pravděpodobností neměl vidět. 

Pár minut uběhlo a uslyšel jsem klapot jeho bot a smutné povzdechnutí. Postavil se před vchod a otočil se, nejspíše aby se naposledy "rozloučil" s místem, kde býval. Byl otočený tak, že by mě snadno mohl vidět, avšak neviděl. Štěstí mi hraje do karet.  Jen co se Jungkook rozešel, jsem si pár sekund počkal, nasadil kapuci a vyrazil za ním. Šel pomalu, hlava svěšená a taška jako kdyby měla každičkou chvilkou spadnout. Byl jak tělo bez duše avšak v sobě duši má. Byť temnou a špatnou, ale pořád nějakou. 

Po takové hodince pomalé chůze jsem se dostal před budovu Galerie. Jungkook už byl dávno uvnitř, ale, nevím kde přesně. Rozhodl jsem se tedy pro riskantní čin a to jít dovnitř a najít ho, aniž by o mě věděl. Ono, mohl bych tam jít a zkoušet od oka kde je, ale to by mě našel a já to tak nechci. Záleží mi na něm, ale připadám si závislý na jeho osobnosti a zvláštnosti, kterou jen překypuje. Kdyby věděl, že tu jsem, tak by si pomyslel, že ho mám rád, že prostě chci být s ním, ale já nechci, ale zároveň ano? Já nevím, pomátl mi hlavu. Míval jsem ji tak čistou, plnou snů, které jsem si chtěl jako normální kluk splnit. Chtěl jsem si najít přítelkyni a mít šťastný život. Ale má neomalenost a pitomost mě o to obrala a já se nejspíše zamiloval do někoho, do koho jsem němel. Srdce říká jedno a mozek druhé.

Po chvilce přemáhání sama sebe jsem se opřel o dveře a tak je otevřel. Naskytl se mi pohled na dost moderní vnitřek budovy. Hned u vstupu byla prázdná recepce. Nalevo dvojité, napohled těžké dveře s nápisem, "Galerie". Napravo už normální dveře a s nápisem, "Kanceláře". Zajímala mě jeho tvorba, co jsem zpozoroval jen ze zdí a papírů v mém pokoji, od kterého nemám klíč, díky jemu, tak bude dost temná a depresivní. Potlačil jsem do dveří a otevřely se. Myslel jsem, že jsou tu alarmy, ostraha nebo něco. Nejspíš ne, nejspíše nikdo nepočítá s tím, že by někdo ukradl obrazy, které by ani neprodal. Jen co se dveře otevřely naskytl se mi pohled na hrůzostrašné umění. Zkřivené tváře se strachem v očích. Nesmyslné čáry míchající se s jinými. Různé cákance. Všelijaké hrubé taky štětcem tvořící vzkazy. Častokrát ve smyslu Zachraň mě, nebo Pomoz mi, či Zabij mě. Je mi ho líto, celý život byl sám a jediná člověk na kterého se, alespoň z pár procent, obrátil jsem byl já. A já jsem ho odkopl jak nedopalek. Musím mu pomoct! Co mě to napadlo? Co když, co když se mu něco stane a nikdo mu nepomůže. Už tak to při tom záchvatu málem nevydržel. Musím ho najít. 

Vyběhl jsem z Galerie a vtrhl do kanceláří. Bylo jich tam plno. Všechny vypadaly stejně. Díky nějaké vyšší síle tu byly na dveřích jména těch, jež kancelář vlastní nebo ji mají v pronájmu. Postupoval jsem pomalu, zkoumal každičkou jmenovku a rozhlížel se okolo. Chtěl jsem si to tu zapamatovat, možná tu budu chodit častěji. Nacházely se tu jmenovky jako například Kangdae, Minjung, Haneul a další neznámá jména. Avšak poté tu byl Jungkook. Stál jsem před jeho dveřmi a už se natahoval po klice. Problémem je, co mu řeknu až vstoupím? Mám se mu omluvit, říct, že jsem to nemyslel vážně. Ne! Já už něco vymyslím. 

Už jsem skoro držel kliku, ale uslyšel jsem z poza dveří rozbití hrnku a zvuk dopadající kapaliny. Něco se muselo stát. Vtrhl jsem dovnitř a uviděl Jungkooka sedět na dřevěné židli s nabitou zbraní, kterou si křečovitě svíral pod bradou. Rychle dýchal, silně svíral víčka, ze kterých mu stékaly proudem slzy. Chtěl jsem pomoct, odhodit zbraň pryč. Ale nemohl jsem. Nohy mě neposlouchaly. Mohl jsem pouze sledovat. 

"K-kooku.." 

Špitl jsem a snažil se rozejít.

Udělal jsem jeden krok, ale zničeho nic Jungkook zakřičel, silně, jak nejvíc jen dovedl.

Následně jsem jen uslyšel výstřel.

A dále dopadnutí těla na zem.

°
  Your life is what your thoughts make it. 
[Marcus Aurelius] 

Ach, zdravím!
Omlouvám se, že dlouho nevyšla kapitola. Neměla jsem čas a ani náladu na psaní. Prostě a jednoduše se omlouvám a musím se začít snažit psát ty kapitoly. Tak jsem naspala nějakou kratší nu. Nápady na nové kapitoly mívám často, ale jsou to jen takové problesky hlavou, které se vypaří tak rychle jak pára nad hrncem. Nom, snad se kapitola líbila a omlouvám se za takový konec. C: Ještě to bude pokračovat, don't worry xdd

Tak se mějte..

Votes i komenty potěší..

um.. baii...👐