Zůstaň se mnou

Myslíš?

  Ohlédla jsem se za majitelem hlasu. „ Ahoj," usmála jsem se na Richarda. 

„ Tady nám někdo utekl z domova," odpověděl s úšklebkem. Jen jsem se tomu zasmála. Byla to vlastně pravda.

„ Jo, dneska už po mně nemůže nikdo nic chtít."

„ Vyčítáš jim to? Že se musíš vdávat ?" Takovou otázku jsem si zatím nepoložila. Snažila jsem se, vlastně jsem to chápala. Já nevím. Mozek a srdce křičely každý něco jiného.  

  „ Ne," odpověděla jsem nakonec. Vyhrál mozek.

„ Jo, vyčítáš. Měl jsem to po smrti otce úplně stejně. Já, věděl jsem, že za to nemohl, že se přepracoval kvůli nám, abychom měli vůbec, co do pusy. Ale nejde to." Zadívala jsem se na něho. Jeho oči se vpíjely do těch mých. Bylo tam pochopení. 

Dokázala bych se do nich koukat hodiny, bohužel můj mozek se opět musel ozvat v tu nejméně vhodnou chvíli.

  „ Chybí mi máma. ona by mi určitě poradila," řekla jsem mu najednou. Vlastně jsem to neměla v úmyslu. I když mu věřím. Nikdy jsem tak dobrého přítele v mém věku nepoznala. Radši jsem trávila čas mladšími dětmi. Spoustu věcí jednoduše neřešily, nedělaly z komára velblouda. Byly mnohem pravdomluvnější a řekla bych, že některé věci chápaly více. 

  „ Život ne vždy přináší dobré věci. Dokáže tě srazit na kolena a vysmát se ti do obličeje. Věř mi, Ráchel, také jsem to mnohokrát zažil. Ale vždy ti do cesty postaví někoho, kdo ti z ní nedovolí sejít. To je prostě život." Už poněkolikáté mi vyrazil dech. On to prostě uměl dokonale. Pohlédla jsem na něj. Usmíval se. Byl to dobrý člověk, tím jsem si začínala být jistá.

Začal zpívat asi nějakou nizozemskou ukolébavku. Usmíval se od ucha k uchu. Schoulila jsem se do klubíčka a zaposlouchala se do melodie písně. Měl krásný čistý hlas. Vítr mi cuchal vlasy čím dál tím víc.  Přisunula jsem se k němu blíž a začala s ním zpívat refrén. Chytl mě za ruku a já mu položila hlavu na rameno. Cítila jsem se v bezpečí. 

 Najednou jsem měla tolik síly. Vyhoupla jsem se na nohy a rozeběhla se do vln. Vlasy mi vlály všemi směry, ale já letěla dál jako pták, co hledá světlo, aby mohl vzlétnout. Rozeběhl se za mnou. Sklonil se a začal po mně stříkat. Ihned jsem mu to oplatila. Byli jsme celí mokří, ale to nám nezabránilo v pokračování.

Smích ustal a naše oči nyní hleděly stejným směrem. V jeho pomněnkových očích jsem viděla něžnost. Přiznávám, topila jsem se v nich. Naše prsty do sebe zapadly jako puzzle.  

Nevím, jak dlouho jsme takhle na sebe hleděli, ale myslím, že by stačila chvíle a už bych se z jeho spalujícího pohledu nedostala. Tentokrát to byl on, kdo oční kontakt přerušil. Sklopil pohled na naše spojené ruce. „Já, Ráchel," koukla jsem se na něj,„už bychom měli jít." 

Vážně by mě zajímalo, co chtěl říct, ale možná to bylo dobře. Nerada bych, aby se tato chvíle pokazila.

Přišli jsme až k našemu domu. To jsem nějak nedořešila. Balkon byl moc vysoko. Nebylo za co se přidržet a ještě k tomu byly dveře od něho zavřeny. „A jeéje," řekla jsem a nervózně jsem se podívala na Richarda. Ten mi odpověděl pokrčením ramen. Začala jsem si mnout ruce a přešlapovala jsem z místa na místo.

  „ Možná by si mohla přespat u nás. Mamce by to nevadilo." To nepřipadalo v úvahu. 

„ A jak bych tetě a strýci vysvětlila, že jsem nespala doma. Možná jsou tam ještě Giessovi, co, když se se mnou budou chtít rozloučit." Začala jsem panikařit. Richard mě ale objal okolo ramen a uklidnil mě. Schoulila jsem se do jeho náruče a na všechno jsem rezignovala. 

Z mé pohody mě ale vyrušila Anne. „Tak polez." Vyklonila se z balkonu. Nechápavě jsem se na ní podívala. Zalezla zase dovnitř a vrátila se se svázanými prostěradly. S Richardem jsem se tomu jen zasmáli.

Ještě předtím, než jsem začala lézt, věnoval mi Richard polibek na tváře. „Dobrou noc," řekl a bez vysvětlení odešel.

Vylezla jsem až nahoru a rozvalila se po posteli. „Díky," usmála jsem se na Anne."

  „ Neděkuj, stejně moc dobře vím, že by si mě za tu zkaženou chvilku s Richardem  nejradši uškrtila." Na její tváři se zjevil úšklebek.

  „ Hej!!!"

„ Dobrou noc," odpověděla mi místo toho a ještě než usnula, tak jsem jí slyšela říci: „ Dávám vám maximálně dva týdny.

Musela jsem se nad tím zamyslet, tohle už asi nebylo úplně běžné...

Zdravím vás. Jak jsem slibovala, další kapitolka je opět na světě. Tak jak si myslíte, že to půjde dál?? 

Příští kapitolka bude zčásti psána Adem, tak doufám, že jste natěšeni, protože  se objeví pěkně velká zápletka.

A tuto kapitolku bych chtěla věnovat TheLookbyLucy za její úžasnou podporu. Díky moc. Tirril