Zůstaň se mnou

3. kapitola

„Ráchel, rozhodli jsme se s maminkou, že vás pošleme za vaší tetou z máminy strany do Amsterdamu. Budete tam v bezpečí."
„Ale proč, tati?
„Maminka nikdy nebyla židovka, jenže tím, jak si vzala mě, stali jste se vy židy a to je v tuhle dobu nebezpečné"
„Mně to nevadí. Tetu Lisu mám sice ráda, ale radši tu zůstanu s vámi."
„Ne, Ráchel, je to moc nebezpečné, Hitler chce zničit všechny židy.
„Kdo je Hitler, a proč nás chce zabít?
„Je to vůdce, co touží po našem zničení. Ale je to jedno, stejně vás musíme s Jákobem ochránit. Odjíždíte hned příští týden, nikdo neví, kdy to vypukne."
„To je hned den po Jákobových narozeninách, nemůže to počkat?"zeptala jsem se se slzami v očích. Táta si mě k sobě přitáhl, a se smutkem v hlase mi řekl ne.
Já už brečela naplno, táta skoro taky. Máma mě tedy vzala za ruku, vyšli jsme z domu a zamířili do nákupního centra. Celou cestu nikdo nic neřekl, až nakonec to hrobové ticho prolomila máma. Prohrnula si své kudrnaté kaštanové vlasy a zeptala se mě: „Chceš si vzít něco na cestu, nebo chceš koupit nějaké nové věci?"
„Já nic nepotřebuju, já chci být jenom s vámi,"připadala jsem si jako panenka, s kterou si všichni hází, naprosto bezcenná. Mamka si mě k sobě přitiskla a políbila mě do vlasů. Rovnou jsme zamířili pro houpacího koně, který byl zrovna v akci. Když jsme odcházeli, mile jsme se usmáli na prodavačku, která nám popřála hezký zbytek dne. Pořád mezi námi vládlo ticho a já na na mámě viděla, že potlačuje slzy. Pak se najednou zastavila a s úsměvem na tváři se na mě podívala. „Vidíš ty klobouky, po těch jsem vždycky toužila,"rychle mě vtáhla do obchodu a začala vybírat. „Co myslíš, tenhle lososovej, nebo meruňkovej. Ne tenhle krémovej." Musela jsem se smát, máma přebíhala od regálů k regálu. Asi po dvaceti minutách se máma rozhodla pro lososovej a konečně na mě pohlédla. „Já vím, zlato, že bych neměla utrácet, ale já když vidím klobouky, nemůžu si pomoct."
„Mě to nemusíš vysvětlovat a neboj, tátovi to neřeknu."
„Já vím, ty si moje hodná patnáctiletá holčička, co já bych si bez tebe počala."(pravda byla ta, že jsem se na patnáctiletou moc necítila, ještě pořád jsem si malými dětmi hrávala na zahradě.) „To si zvykej, za týden s Jákobem odjíždíme." Máma na mě jen smutně koukla. Pak se na mě šibalsky usmála. „Když jsem dneska zhřešila já, můžeš i ty. Pojď, vybereme ti do toho Amsterdamu nějaké hezké šaty." Hned jsme narazili na úžasný obchod a já si vybrala bílé šaty s červenými květy. Už jsem byly s mamkou unavené, tak jsme se stavily do cukrárny, kde jsme si daly indiánky a spokojené jsme šli domů.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat LaurenceWhite14, která mě podpořila, moc jí za to děkuji. I když vím, že moji knihu nikdo nečte, jsem ráda i za jeden kladný ohlas. Kdybyste měli nějaké připomínky, určitě se ozvěte. A děkuji všem mým sledovatelům.