Zůstaň se mnou

Odjezd

Když mě ráno vzbudila máma, nechtělo se mi vůbec vstávat. Chtě, nechtě jsem se ale vyhrabala z postele a učesala se.

U snídaně vládlo ticho, jediný kdo se usmíval byl Jákob. Po snídani jsem mámě pomohla sklidit a najednou mě máma chytla za ruku a řekla:„ Ráchel, já vím, že se cítíš slabá, ale ve skutečnosti jsi velká bojovnice. Musíš chránit Jákoba, je ještě malý a o světě nic neví. Slib mi, že se o něj postaráš.“
„ Neboj se mami, snad to nějak zvládneme.“Chvíli jsme se na sebe ještě dívali, jakoby už jsme se nikdy neměli vidět a pak náš oční kontakt přerušil táta, který nesl kufr jako na severní pól.

Doufala jsem, že svůj domov ještě někdy uvidím, ale i přesto jsem si proběhla celý dům a snažila se zapamatovat každý detail. Rozhodla jsem se, že si na cestu vezmu své nově koupené květované šaty. Převlékla jsem se a upravila jsem si ještě trošku vlasy a pak najednou přišel táta. „ Zlato, ještě než odjedeš, chtěl bych ti dát dárek. Už od 15 let si píšu deník a vydrželo mi to až do dnes. Někdy mám pocit, že mě vyslechne a pochopí více než ostatní lidé,“ ještě nikdy jsem tátu neviděla brečet až nyní. „ Nevím, jestli tě ještě někdy uvidím, ale snad ano. Kdyby ne, pamatuj na to že jsem tě měl hrozně rád. Chci tě vidět šťastnou a proto doufám, že se seznámím s tvým manželem a s mými vnoučaty,“ teď už jsem musela plakat i já. Nějakou chvíli jsme si ještě povídali, jenže pak táta zavelel, že jdeme.

Cesta k nádraží byla kousek. Celou dobu bylo ticho, jen občas Jákob prohodil, jak se těší na Lukyho. Když jsme došli, právě přijížděl vlak. Mamka nás silně objala a oboum nám dala pusu, pak se přidal i táta a vytvořili jsme jedno velké kolečko. „ Už musíte jít,“ řekla smutně máma a táta už nás tlačil do vlaku. Začala jsem plakat a chtěla jsem z vlaku utéct, jenže průvodčí už zahlásil odjezd. Tak jsem rodičům stihla jen zamávat. Máma brečela a táta jí objímal okolo ramen. Pak už mi zmizeli z dohledu.

Ve vlaku jsem neměla co dělat, tak jsem jen seděla a přemýšlela. Jákob se nejprve nudil, takže si kopal do sedačky, ale pak k nám do kupé přišla maminka s asi pětiletou dcerou, osmiletým chlapcem a s malým miminkem. Já jsem té holčičce pletla copánky a Jákob si s tím chlapcem povídal.

Cesta uběhla rychle, rozloučili jsme se s  maminkou a vydali jsme se najít tetu.

Po půl hodině zbytečného hledání, jsem si s těžkými kufry sedla a dala si hlavu do dlaní. Když v tom jsem uslyšela známý hlas mé tety. Teta byla Češka, takže jsem jí poznala hned podle přízvuku. Vzala jsem Jákoba za ruku a utíkala k nim.

Tak jsem zase po delší době přidala kapitolu. Doufám, že se líbí. Klidně pište, jaké se vám hlavní postavy zdají. Kdyby jste měli nějaké požadavky, co napsat do kapitol, pište. Omlouvám se za případné chyby. A rozhodla jsem se, že na konci každé kapitoly vám dám fotku nějaké hlavní postavy. Začnu je tam vkládat v příští kapitole. Tirril