Zůstaň se mnou

Domluveno

Ve dveřích stál Ad s kamenným výrazem. Ihned jsem se pustila Richardovy ruky a se strachem stoupala po schodech nahoru. „Smím vás doprovodit," zeptal se mě opět s klidným hlasem a nabídl mi rámě. Musela jsem ho přijmout, ale pohlédnout dozadu jsemse již neodvážila. Neunikl mi však nevraživý pohled, který Ad věnoval Richardovi.

Vstoupili jsme opět do sálku, kde právě mířil na pódium pan Giess a vedle něho strýc. Každý jejich krok se mi zdál neskutečně dlouhý. „Jsem velice potěšen, že právě já mám tu čest oznámit vám veselou novinu," začal pan Giess „právě jsme s panem Brinkmanem domluvili sňatek mého syna Adda Giesse a neteře pana Brinkmana Ráchel Adrelové." V ten moment půlka mě odumřela. Jak moc jsem si nyní přála, vrátit se do svých dětských let, kdy jsem neznala slovo bolest. Jak moc jsem se nyní chtěla ocitnout v náruči mé milované maminky. Jak moc jsem si přála slyšet konejšivá slova mého vždy smějícího tatínka. Ale všechno bylo náhle pryč, moje rodina, bezstarostnost, má dětská snící duše. 

Okolo nás se shromáždilo kolečko smějících se lidí. Nebylo mi do smíchu, ale musela jsem vykouzlit alespoň křečovitý úsměv a přijímat gratulace. Vedle mě se náhle zjevila Anne a chytila mě za ruku. Ve dveřích se objevil Richard. Nesl poháry vín, ale přitom pátral po příčině veselosti všech přítomných. Našel již až když pohlédl na mé a Adovy spojené ruce. Zděšeně se na mě koukl. Musel vidět zoufalost v mé tváři. 

Zásnuby se měly konat hned příští týden. Rodina Giessových se rozhodla nás doprovodit až domů. Po celou dobu cesty jsem musela jít zapřená v Adovi. Myslím, že se snažil navázat konverzaci, ale nevěděl, jak začít. A já jsem mu v tom odmítla jakkoliv pomáhat. Prostě jsem na všechno rezignovala. Má dětská duše dnes zjistila, co je to zodpovědnost za ostatní, mé srdce se dozvědělo jaké je to, když krvácí a z mé tváře zmizel úsměv.

Když jsme dorazili domů, Giessovi se rozhodli ještě chvíli zůstat. Strýc vzal pana Giesse do pracovny, aby vyřešili formality okolo svatby. Teta s jeho ženou se posadily do kuchyně a vášnivě diskutovali. A já? Posadila jsem se spolu s Adem na sofa. Debatovali jsme o detailech naší svatby. Nebo spíše Ad vymýšlel. Možná i Anne, která nás pozorovala ze země ho poslouchala více než já.

Oddechla jsem si, když strýc povolal Ada do pracovny. Nenápadně jsem se přemístila do Anniného pokoje a pozorovala jsem z okna hvězdy. Ani jsem si nevšimla, že Anne přišla. Podala mi hrníček s čajem a posadila se vedle mě. S úsměvem jsem si ho od ní převzala. Vrátily se mi vzpomínky na domov. Mamka uvařila čaj vždycky, když jsme si dělali dámské jízdy.

  „ Nemiluješ ho." Ani se na mě nemusela podívat a věděla, že má naprostou pravdu.

  „ No, prostě jsem si svojí svatbu představovala trochu jinak."

  „ Je mi to jasný. Vždycky jsi byla romantička. Ale pozor, s dětskou duší." Obě jsme se zasmály.  V dětství, co se týče svatby jsem nebyla zrovna nejskromnější. Teď by mi stačil  člověk, kterého bych opravdu milovala.

  „ Richard je hezjkej a zároveň sympatickej, viď?" Potutelně se na mě usmála.

  „ Jo, je fajn" To už nevydržela a rozesmála se. 

  „ Vážně je jenom fajn?" zeptala se mě s neposednými jiskřičkami v očích.

  „ Hej!!!" Prostě jsem po ní ten polštář musela.

  „ Válka?" Začaly jsme řvát a zběsile po sobě házet polštáře.

  „ Anne, potřebujeme s tebou něco probrat." Za dveřmi se objevila teta a za jejími zády smějící se Ad.  Asi svolali poradu a hlavní téma už po několikáté budu zase já.

Sedla jsem si na zem. Zase jsem pocítila tu prázdnost. Po tváři mi začal stékat potůček slz. Utřela jsem si tváře. Už podruhé za tenhle dlouhý večer jsem pocítila nutnost nadýchat se čerstvého vzduchu. Napadl mě šílený plán, ale v tu chvíli jediná věc, která mi mohla zachránit život. 

Hodila jsem přes své ještě stále slavnostní šaty slabý šátek. Osvobodila jsem své vlasy z
toho otravného drdolu a nechala je volně mi padat na ramena. S najitím nějakých bot jsem se neobtěžovala. Pomalu jsem začala slézat z balkonu. Šaty mi létaly všemi směry. S lehkostí jsem dopadla na zem a rozutekla jsem se směrem k pláži. Větřík si pohrával s mými vlasy a cuchal je.  Byl to tak krásný pocit rozběhnout se do vln, které ihned objaly mé chodidla. Dýchala jsem čerstvý vzduch a nic mi nechybělo. 

Posadila jsem se do studeného písku a zaposlouchala jsem se do půvabného zpěvu moře. 

Začala jsem zpívat píseň, kterou mi máma vždycky zpívávala, když jsem byla nemocná, nebo když mi bylo smutno. Chyběla mi má rodina, máma, táta. Vůbec jsem netušila, co se to děje a možná to bylo i dobře.

  „ My na sebe máme ale štěstí...."

Tak jsem se po delší době dokopala k nové části. Nebyl čas, ale nyní máme prázdniny, tak snad bude nová část brzy. Všem děkuji za úžasnou podporu. Tirril

A přidávám Ada: