Skorovražedkyně z Krásnohůlek

Kapitola 6. - První hodina v Bradavicích

Ráno jsem se probudila celkem časně. Docela zvláštní vzhledem k tomu, že si moc ráda přispím. Posadila jsem se na postel a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde to vlastně jsem. Když jsem si to uvědomila, roztáhl se mi na tváři úsměv. Takže to nebyl sen. Ten včerejšek se doopravdy stal. Opravdu jsem v Bradavicích. Ruce jsem vítězně zvedla do vzduchu. Převlékla jsem se z pyžama, potichu jako myška jsem vyšla z ložnice a vešla do společenky.

Tam jsem zahlédla jenom starou známou Pansy Parkinsonovou a pár dalších zmijozelských studentů, které jsem neznala. Prošla jsem kolem gauče, kde seděla Pansy a asi jsem zavadila o roh, protože se mi zamotaly nohy a málem jsem ležela na zemi. Ale o roh jsem zakopnout nemohla. Vždyť jsem se ho ani nedotkla.

,,Ou, moc se omlouvám..." slyšela jsem Parkinsonovou a já se na ni otočila s vražedným výrazem ve tváři. Teď už jsem to chápala, nastavila mi nohu. ,,...no... vlastně se ani neomlouvám." usmála se na mě sladce, když jsem se na ni otočila. Pokrčila jsem rameny.

,,Tys neposlouchala, co jsem říkala včera u zmijozelského stolu ve Velké síni? Víš, co je to pomstychtivost, milá zlatá? Ou, promiň, zapomněla jsem, že máš IQ tak padesát, taková slova jsou na tebe moc složitá, že?" zasmála jsem se škodolibě a studenti, co mě slyšeli se zasmáli se mnou. Ani nevíte, jaké uspokojení to ve mně vyvolalo. Ona už pravděpodobně neměla žádné argumenty, proto se na mě jenom nasupeně podívala a ze svých úst vydala takové to pohrdavé 'Tss' a já se jen spokojeně zasmála. Když jsem se otočila, uviděla jsem za sebou Draca, který se celou dobu na mě zamračeně díval.

,,Merline, větší ubohost, než jste vy dvě, jsem ještě v životě neviděl." utrousil chladně a kousek od nás poodešel. Nahodila jsem bezstarostný výraz, ale ve skutečnosti jsem se cítila docela zraněně, ohledně toho, co řekl. Nevím proč, možná proto, že to byl zrovna Draco, protože od kohokoliv jiného by mi to bylo jedno. Do pytle, jsem přece Lilian Wilsonová,  mě nezraňují žádné řeči. Co se to se mnou děje?

Draco mě nejspíš pořád nepoznal. Buď to, nebo to jenom předstírá. Vlastně tu může být ještě jedna možnost, ta nejhorší. Možná si mě vůbec nepamatuje, zapomněl na mě. Ta představa mě děsila a ubližovala mi zároveň. No, však já ho přinutím, aby si na mě znovu vzpomněl.

Čekala mě moje první hodina v bradavické škole. Tentokrát to byla Obrana proti černé magii s profesorem Snapem, ředitelem naší koleje. Oblékla jsem si hábit, trochu si upravila své dlouhé přebarvené blonďaté vlasy, popadla jsem svoje učebnice a zamířila jsem na hodinu. Dělalo mi trochu problém se v tomto obrovském hradě vůbec vyznat, ale moje skupinka (Daphne, Milicent a Theodore - Astorie byla o dva ročníky níže) se mě ujala a šli jsme do učebny společně. Draco šel kousek od nás a pořád na mě házel pohledy, ale jakmile jsem se na něj podívala, svým pohledem uhnul. Podezřívavě jsem se zamračila. 

O co tomu klukovi jde?

Do učebny jsme dorazili jako jedni z posledních a většina studentů už zaujala svoje místo v lavici. Daphne si sedla do zadní lavice s Milicent a Theodore ujal svoje místo vedle kluka tmavší, přesněji řečeno čokoládové pleti a já okamžitě poznala, kdo to je. Blaise Zabini. Toho jsem si pamatovala až moc dobře. Už ve Velké síni se mi dost vtipně předvedl. Představil se mi hlubokou úklonou a svým afektovaným výstupem, což způsobilo jenom to, že jsem vyprskla smíchy a on předstíral, že je hluboce raněn. Byl to prostě komediant. Když se naše pohledy setkaly, mrkl na mě jedním okem a já se na něj ušklíbla.

Tak vám pěkně děkuju, pomyslela jsem si v duchu ironicky. Kam si teď mám asi sednout? Rozhlédla jsem se po místnosti, abych našla ještě nějaké volné místo. Konečně jsem jedno zahlédla, ale bylo vedle...