Skorovražedkyně z Krásnohůlek

Kapitola 10. - Když srdce vyhraje nad mozkem

To jsem to dopracovala! Výlet do Prasinek! Vůbec by mi nevadilo, kdybych šla pouze se sestrami. Koneckonců jsme příbuzné a nějaký ten čas bychom spolu strávit měly. Abych řekla pravdu, začínaly mi docela chybět. Dříve jsme společně trávily pomalu každý den a teď díky tomu, že jsme odloučené, jsme se pořádně od září neviděly. S Amelií a Lydií bych si zašla kamkoli, ale to že ta 'slavná' nebelvírská trojice půjde s námi, to mi stačilo dostatečně zkazit náladu. Rozhodně se nebudu chovat jako jejich kamarádka, když tam bude Potter, který byl pro všechny nejsvatějším člověkem; Weasley, který se vždy tvářil jako vraždící psychopat, když mě zahlédl; a ta mudlovská šmejdka Grangerová. Povedené trio, to musím uznat.

Bylo asi osm hodin ráno a já jsem stále ležela v posteli. Vlastně není divu, všechny holky, se kterými jsem byla na pokoji ještě spaly, jelikož byla neděle. Jsem spíš ten typ člověka, který si ráno rád přispí, proto mi přišlo zvláštní, že jsem se vzbudila takhle brzy a už se mi víceméně nechtělo spát. Vstala jsem z postele, dala jsem si ranní sprchu, vyčistila jsem si chrup, oblékla jsem se a nepatrně se upravila, aby se mě po ránu hned někdo nelekl. Vyšla jsem z ložnic, ale hned jak jsem byla za dveřmi, naskytl se mi nepříjemný pohled.

Na gauči seděl mně velmi známý blonďatý zmijozelský princ a všimla jsem si, že v ruce držel prázdnou láhev. Když jsem zaostřila zrak, poznala jsem, že to je ohnivá whisky. To mi chcete říct, že se ožral? Co ho k tomu pro Merlina vedlo? Z hrudi se mi do celého těla rozlila starost. Starost o něj. Celou dobu seděl zády ke mně, ale z profilu jeho tváře, když se mírně pootočil, jsem zahlédla sklíčenost, smutek a spoustu jiných negativních emocí. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi na něm záleží. Záleží mi na něm tak moc, jako snad ještě na nikom.

,,Draco..." oslovila jsem ho tiše jménem a on nadskočil. Šla jsem tak tiše, že ani nevěděl, že jsem s ním v jedné místnosti. Ohlédl se za sebe a když mě viděl, hluboce si oddechl.

,,Do hajzlu, Wilsonová, tišeji už bys chodit nemohla?" Svou pravou ruku si přiložil k srdci. Měl zálibu mi stále říkat příjmením a mě to vlastně ani nevadilo. Prostě takový byl a takového jsem ho brala.

Málem jsem se zajíkla a vyvalila jsem oči, když jsem uviděla ty jeho obrovské kruhy pod očima. Z toho jsem vydedukovala, že tady nejspíš seděl a chlastal celou noc.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se hned. On na mě pohlédl a nějakou dobu mlčel. Pro Merlina! Ten kluk má vážně problém se někomu svěřit. Já rozumím tomu, že se známe sotva dva měsíce, ale já jsem ho od doby, co jsme se spřátelili, brala jako nejlepšího kamaráda... teda, dokud jsem se do něj nezabouchla.

Když se stále neměl ke slovu, přistoupila jsem k němu blíž a sedla jsem si na gauč vedle něj. ,,Poslyš, já nejsem slepá, poznám, když je kamarád v nesnázích. Děláš mi starosti, abys věděl." záměrně jsem se odmlčela, kdyby chtěl náhodou něco říct, jenomže on stále zíral před sebe do prázdna a nevyšlo z něj ani slovíčko.

Pokračovala jsem proto dál. ,,Draco, nemusíš se mi svěřovat jestli nechceš, i přestože kdybys to udělal, ulevilo by se ti, ale jenom chci, abys věděl, že jsem tady pro tebe kdykoliv. I v těch nejtěžších chvílích. Neboj se za mnou přijít, i kdybych byla zaneprázdněná sebevíc. Záleží mi na tobě." svěřila jsem se mu s necelou pravdou. Vlastně jsem vynechala jen jednu jedinou část. To, že jsem se do něj beznadějně zamilovala.

Vůbec jsem nepochopila, kde se ve mně tyto řeči vzaly. Když jsem si uvědomila, jakou slaďárnu jsem právě vypustila ze svých úst, trochu jsem se zamračila. Tyto utěšující řeči mi nikdy nešly, ale v Dracově přítomnosti mi z těch úst prostě vyklouzly, jako kdybych si je pečlivě každý den nacvičovala. Z nějakého důvodu to najednou šlo úplně samo a vážně nelžu, když říkám, že se mi tohle stalo úplně poprvé.