Carmen ( inspirace z muzikálu )

Konec

Z šera se vynoří malý policajt s pistolí v ruce. Ano je to ten mrňous co nás s Josém před pár dny otravoval na pláži.

Tehdy jsem měla chuť ho přetrhnout ale teď bych ho nejradši štěstím políbila.

Moje noční můra jménem Garcia navždy zmizela a já začínám věřit že už nic nebude jako dřív.

Kolem mrtvého těla se sejde houf lidí jež se ho chystá odklidit.
Zvednou ho do výše a pomalu odnášejí pryč zatímco mi ostatní na ně jen tupě zíráme.

,,Děkuju ti." ozve se jemný hlas za mnou.
Ohlédnu se a spatřím Katarínu, jež pokorně stojí se svěšenou hlavou naproti kolu smrti.

,,Já...ti to dlužila." řeknu polohlasně a stejně je mu trochu trapně.

Těsně vedle mě stojí José, oblečený v potrhané bílé košili.
Dívá se sklesle na Katarínu jako na kost kterou právě ohlodal.

,,No to je asi všechno, sbohem."
Katarína se otočí na podpadku a odejde.

José váha. Napřáhne k ní ruku a chvíli to vypadá jako by se za ní chtěl rozběhnout, ale ne.

Vysileně zavrtí hlavou a utře si špínu která mu potřísnila tvář.

,,Možná bys měl jít za ní." řeknu opatrně

,,Ne, lepší bude když už se s ní nikdy neuvidím."

,,Je mi to líto." řeknu pravdivě a až potom mi dojde jak hloupě ta slova zní.

José se usměje.
,,Všechno dobře dopadlo."

Přikývnu
,,Co teď budeme dělat ?"

Chytíme se za ruce a radostně a zároveň trochu vysíleně si pohlédneme do očí.

,,Teď budeme spolu žít šťastně až do smrti."