Jsem vážně taková?

1. kapitola

Dobaluji si své poslední věci. Dneska je den D. Sbíhám schody do prvního patra, kde si povídají moji adoptivní rodiče s vychovatelkou. Usmáli se na mě.

Sedla jsem si na zadní sedadlo a v duchu se rozloučila s touto budovou, v které jsem strávila víc jak patnáct let.

Dojeli jsme k nějakému velkému domu. Vystoupily jsme a já a moje nová maminka Paula jsme si šly prohlédnout nový dům. Jak jsem zjistila, byly novomanželé, ale osud jim nedopřál mít spolu děti a proto si mě adoptovali. Nebyl to nový dům jen pro mě, ale i pro ně jelikož se přestěhovali za prací. Chvilku po nás přijeli i stěhovací a hned začali nosit nábytek a krabice do domu. Všechno vybalily a přenosili do pokojů. První byla hotová kuchyň s jídelnou, a proto jsem se vydala kouknout na moji novou mámu, co vaří dobrého k večeři. Sedla jsem si na židli u ostrůvku a bedlivě ji pozorovala. Nejednou se při krájení masa řízla do prstu. Začala ji téct krev. Najednou se ve mně něco hnulo, cítila jsem vůni té krve. Ještě nikdy před tím jsem nic takového necítila. Přistihla jsem se, jak si olizuji rty. Okamžitě jsem se sebrala a utekla do koupelny, kde jsem se zamkla a rozdýchávala co se to se mnou právě děje. ,,Co to sakra bylo?" Když se mi povedlo se aspoň trochu uklidnit. Vrátila jsem s akorát včas, už se nandávalo na talíř. ,,Jsi v pořádku?" zeptala se mamka. ,,Jo, jsem. Jen se mi trošku udělalo špatně. Už mi je mnohem líp" řekla jsem a přívětivě se usmála. Sedla jsem si k jídlu a při popřání dobré chuti jsme se pustili do jídla.

Od té doby už uplynulý čtyři roky. Ano, jsem upírka. Došlo mi to, když mi vyrostly tesáky. Po nocích mizím z domu a na tichých ulicích města hledám své oběti. Mám neustálou chuť na krev. Nevím, jestli je to normální, ale zatím jsem nepotkala jiného upíra, než jsem já, který by mi to mohl potvrdit.

Dneska mám asi smůlu, když jdu po ulici. Začíná pršet. Schovám se do nedalekého podchodu a sleduji, jak lidé pobíhají kolem a snaží se někam schovat.

Stojím tu už asi dvě hodiny, ale déšť neustává, ba naopak. Povzdechnu si a vycházím do deště. Mám to odsud asi půl hodiny chůze domů.

Ahoj, tak vydáváme ještě jednu knížku, která mi vězí poslední dobou v hlavě. Doufám, že se vám začátek líbil, vaše Siera😇(21.3.2018)