Jsem vážně taková?

3. kapitola

Už několik hodin koukám do zdi a přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych se dlouho nenapila krve. Z mého přemýšlení mě vytrhne zvonek rozléhající se domem. Znuděně se zvednu a jdu otevřít. Ještě před dveřmi se zastavím, uvědomujíc si, že ten kdo stojí za dveřmi, nemůže být někdo koho znám. Jedna moje výhoda je, že dokážu rozeznat vůně i na hodně velkou vzdálenost a tak se můžu ujistit, zda toho dotyčného jsem už někdy potkala. Sáhnu po klice a otevřu dveře. Stojí tam muž, a abych byla schopná kouknout mu do tváře, musím zaklonit hlavu. „Jak vám mohu pomoci?" Zeptám se bez jakéhokoliv zájmu vůči němu. „Jdu za panem Ackermanem." Mile jsem se usmála a pokynula rukou, ať vstoupí dovnitř. Přeci jen venku prší tak ať není na dešti. Dovedla jsem ho do obývacího pokoje a prudce jsem se k němu otočila, aniž bych si uvědomila, že na člověka to byla až moc rychlá otočka. „Počkejte tady" Řeknu a vydám se ke schodišti do druhého patra, kde jsou další pokoje. Zamířím do leva a vydám se chodbou. U třetích dveří se zastavím a opatrně zaklepu. „Dále." Hned vstoupím a opřu se o futra dveří. „Máš tu návštěvu" řekla jsem. Až teď mi začal věnovat pozornost. Zvedne se a beze slova se vydá dolů do obývacího pokoje. S povzdechem ho následuji. Jakmile dojdeme do obýváku si mohu všimnu jak táta znervózněl, sice nedal nic znát, ale oči ho prozradily. „Sofie jdi do pokoje" řekl klidně. Nemusel mi to ani říkat stejně bych tam šla. Než jsem zahnula za roh chodby, naposledy jsem se podívala na toho neznámého. Musím uznat, že vypadal k nakousnutí. Hnědé oči, kaštanové vlasy, které měl vzadu sepnuté gumičkou, svalnatá postava, celý v saku, byl větší než můj táta, který mohl mít tak 190 až 195 centimetrů, prostě kus chlapa který o ženy nemusí mít strach. Sednu si ke stolu, na který jsem si položila skleničku s krví, kterou jsem následně i dopila.

Po půl hodině mě už zvědavost nedala a já potichu vyklouzla z pokoje. K mému údivu už nebyli v obýváku, ale loučili se u dveří. Opřela jsem se o stěnu, jakmile zavřel dveře. Když se táta otočil tak bylo vidět, že jsem ho vystrašila No jo, hold chodím potichu. Ušklíbla jsem se. „Neboj, nic jsem neslyšela" řekla jsem a nepřestávala se usmívat. Společně jsme se vydali do kuchyně, kde jsem měla možnost se táty zeptat o čem si tak dlouho povídali a já u toho neměla být.

„O čem jste se bavili?" táta se trochu zasekl jako by přemýšlel o tom, co mu má říct nakonec si jen povzdechl. „To byl pan Rodriguez. Jeden z mých přátel. Dneska jsem operoval jeho ženu, která měla slepáka" Řekl, ale já věděla, že to není všechno, a proto jsem se přiblížila o krok blíže. „a on mi chtěl ještě jednou poděkovat. A copak by sis dala k večeři?" Zeptal se a já se zamyslela tak, proč jsem teda měla odejít? Když chtěl jen poděkovat a proč se bavili tak dlouho? „dala bych si špagety" řekla jsem, když jsem až moc dlouho mlčela. Táta jen pokýval hlavou na znamení souhlasu a rázem se pustil do vaření.

Ahoj, tak tu máte další kapitolku. Doufám, že se líbila. Siera 😇❤