Jsem vážně taková?

7. kapitola - Sousedská oslava (3. část)

Bavili se tam ještě s pár kluky. Radši jsem se vzdálila, i když mě zajímalo, o čem se tam baví. „Sofí!" uslyším dívčí křik za sebou, hned se ohlédnu, a tak vidím, jak na mě mává Irma, moje kamarádka, se kterou jsem se seznámila, když jsme se sem nastěhovali. Dojdu k ní a pozdravím ji a obejmu na uvítanou. „ Tak co říkáš na nové sousedy?" zeptala se hned po té. „No..." Začala jsem, ale ona mě přerušila. „Není to boží, že se sem nastěhovala mladá rodina? Víš, že mají syna, který je ve stejným věku jako my dvě?" chrlila na mě hromadu otázek a informací. Irma byla vždy taková. Vždycky si zjistila o všech všechno dříve, než se s nimi pustila do řeči. „To jsi celá ty" řekla jsem a rozesmála se „ Počkej, vsadím se, že až ho uvidíš, budeš mluvit jinak" řekla a jen tak tak zadržovala smích.

Oslava probíhala podle plánu. S Irmou jsme ji skoro celou prokecaly.

Hodiny odbíjí půlnoc a já jsem se rozhodla, že už půjdu, přeci jen už začala být vážně zima. V davu lidí jsem našla mámu, jak se baví s naší hostitelkou Sašou. „Mami už půjdu, začíná být zima." Oznámila jsem jí, ona jen pokývala hlavou, že můžu a tak jsem se rozloučila se Sašou a vydala se směrem k domu, kde jsem našla Irmu, která se právě líbala s jedním z kluků ze skupinky na zahradě. Uhla jsem pohledem nebylo mi moc příjemné sledovat ty dva při líbání. Po chvilce se od sebe odtrhli a konečně si mě všimli „Iry, už půjdu" oznámila jsem jí „dobře" řekla a obejmula mě. Objetí jsem jí opětovala.

Zavírala jsem za sebou dveře a vydala se po schodech pryč. „Počkej!" křikl někdo za mnou, hned jsem zastavila a počkala. Dohnal mě „Ahoj" pozdravil mě „ahoj" oplatila jsem mu pozdrav a zvedla hlavu k němu, až teď mi došlo kdo to je, byl to ten kluk, jak mně před ním něco varovalo a říkalo, ať se držím dál. „Neměli jsme možnost se ani představit." Řekl a usmál se „Jmenuji se Maxmilián Krejčík, pro tebe Max." řekl a podal mi ruku „Sofie Ackermenová, pro tebe Sofí." řekla jsem a s úsměvem jeho ruku přijala. „Nechceš doprovodit domů?" zeptal se mile. Jemně jsem přikývla.

„Kolik ti je?" zeptal se mně po chvilce chůze. „osmnáct" vydechnu po chvilce „ a kolik tobě?" „devatenáct" řekl.

Stáli jsme už před vchodem do mého domu. ,,Díky za doprovod" poděkovala jsem mu, když jsem se na něj otočila. „Maličkost" řekl a nádherně se usmál tak jak to umí jen málo kdo. Ještě chvilku jsme tam tak stáli, ale pak mě jen popřál krásné sny a odešel, chvilku jsem ještě stála před vchodem a koukala, jak odchází, ale pak jsem sama vstoupila do tichého domu. Vydala jsem se do pokoje, kde jsem si lehla na postel a usnula.

Ahoj, tak jsem tu a se mnou i nová kapitola.😎 Přeji krásné prázdniny 😘 vaše Siera 💙