Jsem vážně taková?

5. kapitola - Den sousedské oslavy (1. část)

Celou noc jsem nezamhouřila oka. Zdáli se mi jen noční můry, z kterých jsem se neustále budila. Je pěn hodin ráno a já si oblékám svetr a jdu ven. Nechala jsem jen vzkaz na stole v kuchyni, aby o mě neměli strach. Jdu tichou ulicí, v dáli slyším vlak, který jezdí kousek za městem. Pomalu docházím k náměstí, které bylo ještě klidné. Je sobota ráno, takže všichni ještě spí. Sedla jsem si na lavičku u fontány. Koukala jsem, jak pomalu vychází sluníčko a s ním se objevují i první auta a lidé.

„Byl tu takový klid" řekla jsem zklamaně, když už se ulice a náměstí začaly plnit lidmi, kteří neznámo kam pospíchali. Zvedla jsem se a šla směr park s myšlenkou že, tam bude klidněji než tady, ale opak byl pravdou, v parku už byly maminky s kočárky a různí sportovci a běžci. Po zjištění téhle informace jsem se radši stáhla k lesu. Důvod byl zcela jasný, začala jsem mít hlad. Což by pro mě nemuselo mít dobré následky, kdybych se ne ovládla. Šla jsem celkem rychle, abych byla doma co nejdříve. Když v tom jsem něco ucítila krev! Ale ne jen tak ledajaká. Tahle byla cítit něčím, co jsem jak těživ necítila, dost mě to překvapilo. Neodolala jsem a šla jsem po pachu. Až jsem ho uviděla, měl na hlavě kapuci, byl ke mně otočený zády, asi o dvě hlavy vyšší než já, měl modro-šedou mikinu a šedivé tepláky. Znáte ten pocit, když chcete být co nejméně nápadní, ale blbě šlápnete a zapraská pod vámi větvička? Já ne ale, že špatně šlápnu a díky tomu skončím na zemi jo. A to se taky stalo. Zvedla jsem hlavu k neznámému a strnula pod jeho pohledem. Měl modro-šedé oči které jako jediné nebyli zakryté šátkem. Pohled mi spadl na jeho ruku, kde měl řeznou ránu nejspíše po menším noži a v druhé ruce ten nůž držel. Neodolala jsem a zeptala jsem se, proč se řízl do ruky. Odpovědí mi byl, jen jeho uchechtnutí, tím jak se na mě koukl? Se mi asi snažil něco naznačit, ale co? Šel pomalu za mnou a já jsem se zvedla ze země a začala couvat, děsil mě tím nožem, narazila jsem zezadu na strom a byla v pasti. Jestli se snažil mě vyděsit tak se mu to povedlo. Už byl skoro u mě a nůž zabodl těsně vele mě do stromu z pravé strany a z druhé strany dal svoji pořezanou ruku. Naklonil se k mému uchu a řekl „kořist se nějak nalákat musí." Ve mně jako by se v tu chvíli krve nedořezali, udělal to naschvál! Aby někoho přilákal a to se mu povedlo, mě. „Vidím, že přeci jen se tu někdo našel." Pronesl klidným a vítězným hlasem, musím uznat, že z jeho slov šel respekt a autorita, ale přeci jsem si zvolila, že jak bude příležitost tak uteču. Ušklíbla jsem se, když jsem v dáli zahlédla dav lidí teď nebo nikdy Sofí povzbudila jsem se a co největší silou jsem ho od sebe odstrčila, on jen udělal dva kroky dozadu, aby získal stabilitu a já toho využila, co nejrychleji jsem se rozešla směrem k těm lidem, ale on šel za mnou a proto jsem chtěla zvolit útěk hned jak je minu a tak jsem si udělala, ale on to nečekal a vyběhl za mnou, ale měla jsem aspoň náskok.

Proběhla jsem parkem a směřovala na náměstí, kde se mu můžu ztratit v davu. Pro mojí smůlu bylo náměstí poloprázdné. Tak plán „b" ztratím se v uličkách. Běžela jsem hodně rychle, ale nestačilo to, byl stále za mnou a mě už docházeli síly i dech. Vběhla jsem do první uličky vlevo. Bingo!!! Žebřík pomyslela jsem si a hned začala šplhat, jakmile jsem byla na střeše, tak jsem ten žebřík zahodila, aby si ho nejdříve musel znova postavit, tím jsem si nahnala trochu času. Na střeše už to šlo dobře. Ani jsem se nenadála a slézala jsem po požárním schodišti dolů, teď už mě nenajde, pomyslela jsem si a dál šplhala dolů, ale to by mi nesměla podklouznout noha. Už jsem čekala tvrdý dopad na chodník, ale někdo mě zachytil. Otevřela jsem opatrně jedno a pak i druhé oko a uviděla toho neznámého kluka, Sakra jak se sem tak rychle dostal? Proběhlo mi hlavou. Jen tak mlčky jsme si koukali do očí. On mě po chvilce postavil nohama na zem. Ale nespouštěl ze mě oči asi tak jako já z něj.

Ahoj tak tu máme další kapitolku. Co na ni říkáte?

Vaše Siera 😃