„Myslím, že by jsme se měli rozejít."
Řekl jí to tak klidně, v jeho očích se však zrcadlila lítost.
Nechtěl jí ublížit, neuvědomoval si, co vše tím způsobí...
Ale udělal to.
Znamenal pro ni všechno, on to však nechápal, neviděl to, nechtěl to vidět...
Stála tam, neschopná slov.
Věděla, že to řekne, čekala to.
A přesto se jen ztěží bránila slzám.
V tu chvíli se její srdce rozpadlo na několik kousků, jako by ho někdo vzal a snažil se ho rozervat.
Jen slabě přikývla.
Bezeslova odešel.
Už je to dlouho, snažila se sama sobě namluvit, že si zvykla, že jí vůbec nechybí.
Kde však byla pravda?
Všechny její kamarádky si mysleli, že se s tím už dávno vyrovnala, ona však za svým smíchem skrývala bolest, která ji každým dnem naplňovala.
Ani její nejlepší přítelkyně nedovedla poznat, že ten zdánlivě veselý úsměv je falešný, tak dobře své myšlenky skrývala...
Dlouho o ničem nevěděla.
Měla by snad?
Opakovala si, že by se tím stejně nic nevyřešilo.
Nebo se mýlila?
