Sedmilásky

Mami...

Zajíždíš do mé kůže nožem
ostrým jako injekce na očkování,
při které jsem křičela tak,
že jsi mne musela držet za ruku.

Sleduješ, jak se mé oči plní slzami
a víš, že ty tvé taky,
ale nepřestáváš.
Rána je hlubší a hlubší a i když je můj stisk pevnější,
jsme si vzdálenější. 

Kde je to pouto,
které udává příroda a potvrzujou papíry?
Kam se podělo to, 
co nás dělalo stejnými? 

Natahuješ se po solničce třepeš s ní nad mou ránou.
Třepeš s ní tak, jako jsi tenkrát třepala mými rameny
když jsem probděla noci v slzách
kvůli hloupému klukovi. 
Hladila jsi mne ve vlasech a vyprávěla o vílách,
i když už jsem nebyla tvá malá holčička.

Ale stále jsem byla tvá holčička.

Teď sedíme naproti sobě
a ty necháváš mou ruku hořet.
A já beru nůžky a vrážím ti je do paže.
A tak jsme mlčky
a chci vědět
jestli čas tyto rány smaže.
Jsme si najednou tak cizí
a mlčky
a chci vědět
jestli tohle někdy zmizí.