Začalo léto a policie pořád nic nezjistila. Za tu dobu jsem své vraždy trošku zmírnil... díky Jiminovi. Věděl jsem, že mi ho to nevrátí, ale chtěl jsem se polepšit. Kvůli němu. Opravdu mi chyběl.
Byl večer a já jsem si v klidu krájel jablko malým vrhacím nožíkem.
Ozvaly se sirény. Začal jsem panikařit. Rychle jsem vzal pár nožů ostrých jako břitva a utíkal z chaty hlouběji do lesa. Všude byla světla. ,,Sakra!" zaklel jsem. Jak mě mohli najít? Co jsem udělal špatně? Viděl mě snad někdo? Co se to sakra děje? Ptal jsem se sám sebe při běhu.
Policie mě pronásledovala se střelnými zbraněmi v rukou a já jsem se ocitl v kruhu policistů. Obklíčili mě. Toto byl nejspíše můj konec. Yoongi... toto jsi posral. Zanadával jsem si v duchu.
,,Odhoďte zbraně! Dejte ruce za hlavu!" zakřičel na mě jeden muž zákona v rukou držící pistoli. Pomalu jsem položil na vlhkou hlínu veškeré nože a dýky, které jsem u sebě měl. Vzdal jsem to. Nebyly cesty úniku.
Dva páni ke mně opatrně přistoupili a nandali mi pouta. Pokynuli mi, že mám nasednout do policejního auta a tak jsem i učinil.
Chvíli jsme jeli v tichosti, až jeden z nich promluvil. ,,Neuvěřitelné, co může sedmnáctiletý chlapec udělat." divil se. ,,Je mu vážně sedmnáct? No nekecej! Ale chytili jsme ho! Třeba nám dají povýšení!" radovali se. Já jsem se na ně jen díval znechuceným pohledem. Čekal jsem, že pojedeme přímo před soud, ale zastavili jsme před obří bíle zbarvenou budovou.
Když jsem vystoupil, přesně řečeno byl vyhozen z auta, objevil se muž s rudými vlasy. ,,Copak to tu máme?" zasmál se muž. Jeho úsměv byl nechutný. Nebyl jako Jiminieho nevinný úsměv. Tento byl... jiný. Dělalo se mi z něj špatně.
Četl si něco v papírech držících v rukou, které byly oděné v kožených rukavicích. Potom se znovu zasmál. ,,Ty máš vážně na svědomí tolik životů?" neodpověděl jsem. ,,Takže... já jsem Jung Hoseok a tato nádherná budova je má krásná laboratoř," ukázal se smíchem na budovu. Měl jsem chuť mu ten přiblblý úsměv sedřít o zemi.
Odvedli mě on a pár dalších policistů do bíle zbarvené místnosti, kde byla jen sněhově bílá židle a u ní stůl s různými jehlami a lahvičkami. Když jsem se otočil, někdo mi dal před obličej kapesník nasáklý uspávací tekutinou.
Dopadl jsem tělem na studenou podlahu a ztratil vědomí.
...Potřebuji tě.
