Po chvíli mi odpověděl podezíravým hlasem ,,A-asi ano... Nemáš v plánu mě uhodit jako oni?" ,,Ne... Já... chtěl bych být tvým přítelem. Nikdy jsem nikoho neměl a nikdo mě nikdy nepotřeboval." pověděl jsem posmutněle. ,,Já také nikoho nemám. Ani rodiče se o mě moc nestarají. Jen mi posílají peníze, abych se nějak uživil... nevypadáš, že bys měl někde bydlení. Vím, že je divné někomu takto nabízet ubytování, ale... nechtěl bys bydlet u mě? Nemám přátele a cítím se dost osamělý." dořekl a podíval se na mě jeho tmavě hnědýma očima. Pomalu jsem kývl a on mě objal. ,,Mám takový pocit, že ti mohu důvěřovat." usmál se. Podíval jsem se na něj a kývl.
Chvíli jsme tak stáli a poté jsme šli k němu domů. Měl to tu pěkně zařízené. Celý dům byl ve stylu 'černá a bílá', měl tu velkou koupelnu, obývací pokoj, ložnici a dokonce i pokoj pro hosty, i když bydlel sám a neměl koho si zvát. ,,Ještě jsme se nepředstavili," usmál se na mě a podal mi ruku. ,,Takže já jsem Park Jimin je mi patnáct." chvíli jsem na něj hleděl a po chvíli odpověděl chladným hlasem ,,Jmenuji se Min Yoongi, šestnáct let."
Objal mě a zavedl mě do koupelny. ,,Tady se umyj a potom přijď do jídelny, musíš mít hlad," řekl a ukázal mi poličku s různými mýdly a šampony. ,,Tamhle ve skříni si vezmi mé oblečení, abyses mohl do něčeho převléct. Já teda už půjdu něco uvařit." znovu se usmál. ,,Já... děkuji. Nevím, jak bych ti to mohl vynahradit." podíval jsem se na něj s úsměvem. Jimin se mě objal a odešel.
Svlékl jsem se a šel do sprchového koutu. Pustil jsem na sebe teplou vodu a po asi dvaceti minutách jsem vyšel, utřel jsem se velkým bílým ručníkem a nahmatal ve skříni černé kalhoty a bílé tílko.
Šel jsem z koupelny pomalým krokem za Jiminem, který zrovna krájel maso krásně ostrým nožem. ,,Posaď se." ukázal rukou na pohovku, stojící vedle velkého květináče, ve kterém rostla asi palma. Netušil jsem, co to bylo. ,,Děkuji, co to vaříš?" zeptal jsem se. ,,Uvidíš." podíval se na mě s jeho nádherným úsměvem.
Po chvíli bylo jídlo hotové a pomohl jsem mu prostřít velký skleněný stůl.
Sedli jsme si naproti sobě a pustili se do jídla. Bylo to vynikající. ,,Chutná ti to?" zeptal se a kouknul na mě zvědavým pohledem. Byl roztomilý. ,,Je to nejlepší jídlo, které jsem měl za celý život." nelhal jsem. ,,Aw, děkuji, Yoongi... víš, jsem rád, že jsem tě poznal."
Po jídle jsem umyl za něj nádobí a šli jsme si lehnout. Bylo kolem desáté večer. Byl jsem v pokoji pro hosty a on ve svém. Ležel jsem na velké, měkké a pohodlné posteli, upřeně hleděl do stropu a přemýšlel, co bude dál. Budou ho ti lidé pořád bít? Kdyby ano, měl bych zakročit? Mám vůbec sílu jim něco udělat? Ptal jsem se sebe a po chvíli usnul.
...Promiň.
