Bylo ráno a já jsem se probudil ve svém pokoji ve vile. Tváře jsem měl celé od slz, svíralo se mi srdce. Chyběl mi.
Šel jsem do koupelny a opláchl si obličej. Poté jsem se vydal za Jungkookem, který ještě spal. Usmál jsem se při pohledu na něj, byl roztomilý. Namířil jsem si to zpět do svého prostorného pokoje a psal.
Drahý Jungkookie,
Víš... už to dál nesnesu. Jimin mi opravdu chybí a bez něj bych se stejně dříve nebo později zabil. Rozhodl jsem se, že půjdu za ním hned. Snad to beze mě zvládneš. Můžeš začít chodit do školy, najít si přátele. Nelituji toho, že jsem tě potkal. Byl jsi pro mě jako rodina, kterou jsem nikdy neměl kromě Jiminieho. Spíše lituji toho, jaký zkažený člověk jsem. Kdybych takový nebyl... Jimin by byl ještě naživu. Mám tě opravdu rád a budeš mi chybět. Oba jste pro mě moc důležití a je mi líto, že tě tu teď nechám samotného. Za to se ti opravdu omlouvám.
Sbohem.
Min Yoongi
Hned co jsem to dopsal, začaly mi stékat slané pramínky slz po tváři. Vstal jsem ze židle a šel do Junggukova pokoje. Ta bolest, jež svírala mé srdce, se stávala nesnesitelnou. Položil jsem popsaný papír na noční stůl vedle jeho postele a běžel odtud pryč.
Běžel jsem, co mi nohy stačily, až jsem dorazil k útesu.
Sedl jsem si na okraj a pozoroval obrovský oceán. Zhluboka jsem se nadechl ledového vzduchu a připravil se skočit do oceánské propasti plné ostrých kamenů. Podíval na svá chapadla, naposledy jsem se ohlédl. Tiše jsem do prázdna zašeptal ,,Sbohem Jungkookie."
...Sbohem, Jungkookie.
