Zůstali jsme tedy v mé chatce. Jelikož tu nebylo moc místa, tak jsem mu podal svůj návrh. ,,Jungkooku, nemůžeme tu oba zůstat. Není tu dost místa. Hledat byt ti bohužel nemohu, protože jsem hledaný a ty... nic jsi neudělal a ani nevypadáš nějak podezřele. Nemáš to, co mám já na zádech, jen můžeš pohybovat předměty, což pro tebe bude výhoda. Můžeš tak krást a-" skočil mi do řeči ,,Já nemůžu krást." smutně se na mě podíval. ,,Ale jak se chceš uživit?" ,,J-já nevím..." vzlykl.
,,Nebo když už máš tu schopnost... můžeme se v noci přemístit jinam a postavit si dům nebo něco." vypadlo ze mě. ,,To je dobrý nápad." usmál se. ,,Já... chtěl bych zůstat s tebou. Nikoho nemám a... nemám rád samotu." jak mi Jiminieho připomínal...
,,Taky zůstaneš." usmál jsem se a na to ho obejmul. ,,Víš, připomínáš mi mého nejlepšího přítele." pokračoval jsem. ,,Opravdu? Kdo to je?" zvědavě se zeptal. ,,Byl..." nahrnuly se mi slzy do očí ,,Byl to Park Jimin. Měl tak dobré srdce." vzlykl jsem. ,,Ah... to je mi líto."
Chvíli jsme tak seděli na zemi před chatkou, o chvíli později jsme se zvedli a pokynul jsem mu, aby vzal pár mých zbraní z podzemí. Já jsem vzal ty nejostřejší a ozbrojili jsme se.
Byla noc.
Vyšli jsme z chaty do temné noci a vydali se pryč. Zde jsme nemohli zůstat. Už jednou tu byla policie. Bloudili jsme nocí a po pár hodinách jsme se ocitli v dalekém, hustém a neobydleném lese. Šli jsme hlouběji a bylo tam široké místo, na kterém nic nerostlo. Rozhodli jsme se tedy, že si tam postavíme přístřešek.
Díky mým chapadlům jsem nasekal dřevo a i rozdělal oheň za pomoci zapalovače. Jungguk na sebe skládal dřevěná prkna a do pár dnů jsme měli hotovo. Dost jsme se zblížili a já jsem ho začal vnímat podobně jako Jiminieho. Jako přítele. Sice ho nikdy nenahradí, ale což. Alespoň nejsem sám. Aspoň mám kamaráda, se kterým mohu mluvit.
Když jsme byli hotovi, nechal jsem Jungkooka v domečku a šel na lov.
Bylo ještě brzo, takže jsem chytil pár divokých zajíců a přinesl je domů. Tam jsme je opekli na ohni a snědli. Byli chutní. Byly tu i ovce, takže jsme z jejich vlny udělali deky a polštáře. Docela se nám dařilo, mohli jsme tu zůstat i delší dobu, ale po pár týdnech přišli lidé s tím, že to tu pokácejí kvůli dřevu.
Ještě se do lesa nedostali, ale já jsem je viděl, když jsem byl zrovna na lovu. Všichni měli sekery a různá nářadí. Běžel jsem za Jungkookem a rychle jsme popadli své věci a utíkali pryč. Po chvíli mě to trklo. Proč vlastně utíkáme? Nic nám udělat nemohou. ,,Jungkooku?" zastavil jsem se ,,Ano?" šel zpátky za mnou. ,,Nemusíme utíkat. Vždyť víš, že už nejsme normální lidé. Oni nám nic nemohou udělat ani střelnými zbraněmi. Ty máš kolem sebe barriéru a já budu v pořádku. Jsme víceméně nesmrtelní. Nemůžeme se prostě s nimi nějak domluvit, že bychom měli část území a oni tu svoji?" klidně jsem mluvil. ,,No... asi ano." souhlasil.
Šli jsme zpět stejnou cestou a byli jsme tam ještě dříve, než lidé začali s kácením. Vyšel jsem jako první. ,,Lidé, nechte nám tento les a nikomu se nic nestane." zahrozil jsem chapadly. ,,Ty nám nemáš co rozkazovat!" křikl na mě starý muž. Taková drzost. ,,Nebo co?" zasmál jsem se. Hned na to po mně hodil sekeru. Jungkook ji zachytil ve vzduchu svojí myslí a pronesl ,,Udělej to ještě jednou a nedožiješ se další minuty." vrhl po něm nenávistvný pohled. Kam se poděla jeho nevinnost? Nemám na něj dobrý vliv, pomyslel jsem si.
Lidé po nás začli vrhat různé předměty a Jungkook je všechny nechal ve vzduchu. Mně bohužel došla trpělivost.
Rychlostí blesku jsem pár lidí rozsekl na poloviny. Jungkook se na mě zmateně podíval a já jsem promluvil. ,,Co teď?"
Lidé zpanikařili a utekli. Rozseklá těla jsem poklidil tak, že jsem je donesl do kontejnerů na kraji městečka. Nebylo to tak daleko, jen pár desítek minut od našeho domku. Po zbytek dne jsme měli klid, ale bohužel se další den vrátili a přinesli s sebou i policii. Ta naivita.
...Jungguk je opravdu hodný hoch. Opravdu mi tě připomínal. Chybíš mi.
