Moje Krásná Sekretářka

3.Práce

Diana

Tak aby jste věděli, kvůli modelingu jsem nedodělala školu. Mohla ze mě být stavební inženýrka, to si přál můj otec, ale já se rozhodla jinak. Napadlo mě, že bych se právě ve stavebnictví mohla uchytit. Sice už to dlouhou dobu nebyl můj obor, ale to jistě nebude problém. Nic, co bych nezvládla.

  * ****      

Nic, co bych nezvládla? Jo, to jsem si myslela, ale po tom, co jsem obešla několik pracovních inzerátů, tak už jsem si tak jistá nebyla. Slova, mi se vám ozvem, znamenala jen jedno a to všude, jak v modelingu tak i jinde. Nechtějí mě.

Můj poslední pohovor byl v Harvey Industries. Už jsem od toho ani nic nečekala, kdo by chtěl zaměstnat přestárlou modelku?

Vešla jsem do vstupní haly a došla k recepci. Za pultem seděla vysoká, modrooká blondýna.

Odkašlala jsem si, ale ona ani tak nezvedla hlavu od počítače. "Promiňte," řekla jsem trochu hlasitěji, než jsem původně měla v úmyslu. Konečně jsem si získala její pozornost. 

"Co pro vás můžu udělat?" zeptala se, ale v jejích očích jsem viděla ten pohled, který někdo vytvoří, když si myslí, že ho otravujete. "Hledám tady práci," odpověděla jsem jí se zářivým úsměvem. 

Úsměv. Moje mamka vždycky říkala, že je jedno, jak se k nám lidi chovají, důležité je udržet si úsměv na tváři a to za každých okolností.

"Dobře, tak tohle vyplňte," řekla a podala mi formulář. Urychleně jsem ho přejela pohledem. Musela jsem se uchechnout, tohle už jsem měla dávno připravené, prohrábla jsem svoji kabelku a vyndala jsem z ní ten přihlouplý papír. 

Blondýna jen nerudně zkřivila ret. Asi nebyla zvyklá na to, že by někdo dělal něco jiného, než ona chce. "Tamhle se posaďte. Pan Bates, zástupce ředitele, vás za okamžik přijme," pokývla k sedačkám a vrátila se k práci na počítači. 

Nic jsem nenamítala a usadila jsem se na jednom z nepohodlných křesílek. 

Čekala jsem dlouho, už moc dlouho a ta blondýna nedělala nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo moje přijetí do práce. Začínala jsem toho mít dost. Ani ten úsměv už se mě tak moc nedržel.

Vchodovými dveřmi právě vstoupil muž. Znala jsem ho, ne osobně, ale znala jsem ho. Scott Harvey, to jemu to tady teď patřilo. 

Můj mozek zpracoval všechny informace dohromady. Tohle je moje šance. Pohotově jsem vstala a rázným krokem jsem zamířila přímo k němu. Blondýna zřejmě zaznamenala můj pohyb a tak se vydala stejným směrem co já. To teď jako závodíme? No tak fajn. Byla jsem u něj první, ale ta bloncka mě hned dohnala. 

"Dobrý den pane Harvey," pozdravila jsem ho a samozřejmě jsem nezapomněl na široký úsměv. "Pane Harvey, moc se omlouvám, tady slečna čeká na pohovor. Už vás nebude víc obtěžovat," vložila se do všeho ta recepční. "Ale budu! Víte, sháním tady práci a tak jsem se vás chtěla zeptat, jestli by to nešlo nějak zařídit," usmála jsem se na něj. 

"Co to děláte? Řekla jsem, aby jste tamhle počkala," zasyčela na mě ta blondýna. "Tak hele ty špatně odbarvená blondýno s botama, které se možná tváří jako originál, ale i slepý by poznal, že nejsou, já tady teď mluvím s panem Harveym, tak si dej odchod," řekla jsem a nezapomněla jsem na ten nejzářivější úsměv na světě. 

Zdálo se, že jí najednou došla slova. Pan Harvey se uchechtl, ale hned se zase snažil nahodit ten profesionální obličej. 

"Víte co? Pojďte se mnou," řekl mi pan Harvey a já se nadšeně usmála. Bloncka jen nepřestávala civět. Jo holka, tohle prostě musíš umět..

Ahoj holky a kluci! Je tu třetí kapitola našeho nového příběhu. Jak se vám líbí??

Loučí se...Vaše Kirké..