Moji démoni dob minulých zůstávají
By
Natálie Lingerová
Díváš se na sebe shůry,
temným pohledem zlé stvůry.
Co se to ve mně skrylo ?
Všechno dobré ve mně zabilo.
V očích se ti leskne krutost,
používá na tebe jen hrubost.
City zřejmě nemá,
ta vaše strana temná.
Co bylo dřív tvé štěstí,
hází ti teď pod nohy klestí.
Připadá ti, že chodíš po trnech,
protože si spadla strmě z nebe.
Křídla svá už jsi ztratila,
stejnak už byla jeho okovy spoutaná.
Vzal ti všechnu svobodu ,
a teď by chtěl dohodu.
Jedna rána, ....čtyři, pět.
Kolik jich ještě schytám zpátky o zeď ?
Prohlížíš se v zrcadle.
Další monokl ti přibude.
Zhnuseně se podívám na své zápěstí.
Co, že ho tak hyzdí ?
Pár kostrbatých rudých čárek,
v mé minulosti byl vždy chládek.
Tady jizva, tady taky.
To byly ty mé snahy.
Prý jsem to vzdala příliš brzy,
ale já už nechci život skládající se ze strastí.
Stekla slza,
další rána na mou tvář dopadla,
chladná zem mě přivítala.
Horká krev mi teče po čele.
Do čeho jsem se to zahrabala směle ?
Už ji ani nevnímám,
už jen tišše vzlykám
a ležíc na zemi dech popadám.
Co to teď ze mě je ?
Že by boxovací pytel , jen ..?
Nebo problémová holka , co nic neumí a toho kdo o její tělo stojí, neuspokojí ?
Takhle brzo ?!
Vždyť dítě bych měla být !
Ale já musela své dětství nechat jít,
protože jinak nemám klid.
Temný dům je moje sídlo.
Nepřítel je to zatracený jídlo.
Delírium je vysvobození,
a tak jedu zase další.
Příjdu k němu, tomu démonovi mému .
" Čím to voníš ?"
" To je tráva, kámo, vždyť to víš."
Ušklíbne se, a zapálí si.
Temná ulička ,
naše parta.
Grafity, chlast a naše rádoby pouliční rodinka.
A taky naše tvrdá pravidla.
Ať si kluk , či děvče -
posereš to ,
a dostaneš ránu spěšně.
Ze země tě nesebere,
a ještě se ti vysměje.
To jsou city ?!
To je láska ?!
Nevěřím, vždyť to je horší,
než u tvých dveří zubatá a její krutá sázka.
Naše chorá parta,
možná máme prázdny konta.
Naše oblečení není značkový,
ale my jsme ještě pořád mladý.
Pro lidi z vrsty vyšší,
jsme spratci s poruchou trochu těžší.
A bude to čím dál horší,
čím víc my budeme starší.
Nekvalitní matroš nám nevadí,
stejně jsme už dojebaný.
Nemá cenu za to platit,
stejně každej musí něco ztratit.
Pak máš pocit,
že jsi hluboko.
Nevyhrabeš se z toho
a chcípneš brzo.
Vzdor je tvá výhra,
další ránu jsi od něj schytala.
Na zemi se klepeš,
a zlostně mu pod nohy flusneš .
Dáváš konec,
rychle a definitivně.
Je jen sjetej blbec,
a ty bez citu mrcha,
co už toho má sakra hodně .
Pàr dní klid,
možná i slunce svit.
Je ti špatně a trochu víc se s tebou motá svět.
Pak probudí se svědomí .
Bylo to dobré rozhodnutí ?
Nechala jsem ho v tom,
ukončí to , tuším to.
Telefón mi zvoní,
a já už to vím,
dřív než to vysloví,
za jeho smrt se vinním.
Dny týdny míjí,
a výčitka nekončí.
Těch pár kousků trávy nad plamenem pálím.
Celá v černé,
výraz kamenný.
Vypadám jako vždycky,
přitom na hřbitov mířím .
Něco řekni,
pár slov planných,
stejně tě už nenávidí,
nic tím nezměníš.
Ze všech stran to slyšíš.
"Je to tvoje vinna,taky myslíš ?"
City své si zazdila ,
a srdce své pohřbila.
Dny střídají týdny,
až měsíce uplynuly.
Výčitky tu setrvaly,
ale problémy už ustaly.
Naše parta -rozpadla se.
Několik z nás pod zemí, v černý rakvy.
Další zas někde v tramtárii , zaléčení.
Jen pár z nich je normálních,
psychopatů dětských.
Minulost svou pohřbila jsi,
přátelé své odstřihla jsi.
A teď se k tomu vracíš myšlenkama ,
protože by měl znát tvou minulost temnou,
aby věděl do jakého člověka se to zamiloval .
Jsi jediný, kdo to všechno ví,
anděli můj milovaný.
Strážíš mě ve dne v noci,
snad ti to i oplácím.
Minulost má zlá je,
můj strach větší je.
Doteku cizích se bojím,
ale vím, že tobě všechno dovolím.
Ty spravil si mé srdce,
přivázal ho k sobě,
jestli zemřeš, tak já s tebou,
lepší než mě tu nechat samotnou.
Zem ledová,
a já jen sedím , kolena objímám , a brečím.
Dotkl se mě, kluk ten cizí.
Strach přemohl mě , záchvat panický.
Vinna se vrátila,
ruku v ruce se strachem .
Nebojím se tebe ,
Lásko, já věřím jen tobě.
Bojím se totiž sama sebe,
všech těch věcí,
pronásledujíc mě.
Minulost zdajíc se dávná,
ale já jí jestě neunikla.
Po nocích i dnech,
děsí mě jeho mlhavý zjev.
Nevím vůbec, kdo , že jsem .
Řekneš mi to ty teď ?
Vím , že víc než se znám , znáš mě ty.
Tyhle stavy ,
děsí mě.
Vím, že je máš taky.
Nebo ne ?
Jsem jen tvoje, víme to oba.
Tak to prosím nikdy nevzdej , a dokonči cos začal, doufám, že to chceme oba.
Achjoj .... Tohle chvilku trvalo přepsat.
Nojo .... K tomu vám asi nemám co říct .
Další vytvor mé básnické fantazie.
Smallbrunette
