Osamělí a zavržení |Pozastaveno|

2- ,,M-mé j-jmé..no je..."

"P-proč.. s-se o m-mě z-zají..." kozel větu nedořekl. páč ztratil vědomí...

Vzala jsem jeho tělo do mých slabých rukou a z posledních sil jsem se s ním teleportovala domů. Něco uvnitř mě mi říkalo, že mu musím pomoct...byl jako já. Opuštěný a zavržený, zničený. Sama jsem se podivila nad tím, jak byl hubený. Byl tak lehoučký...
Položila jsem ho do postele a zabalila do peřin. Pohladila jsem ho po zjizvené tváři a smutně si povzdechla. Věděla jsem, jaké to je...být opuštěn. Můj zrak ulpěl na medailonku s roztrženým řetízkem, ležící na stolku. Nedokázala jsem se ho zbavit, ač byl od toho, kdo mi ublížil nejvíc... od Inka. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala všechny vzpomínky na něj avšak mé srdce na něj zapomenout nechtělo...ano. I přes to, že mi tolik ublížil, jsem ho stále milovala a chyběl mi...všechno, co pro mě dělal a jeho roztomilé přezdívky...milovala jsem, když mi říkal "Vílí princezno"...z jeho úst to vyznělo tak mile...a zamilovaně. Bouchla jsem se pěstí do čela, abych na něj přestala myslet ale nešlo to...ne tak snadno. Abych přešla na jiné myšlenky, ještě jednou jsem kozla zkontrolovala a vydala se do kuchyně. Musel mít hlad a abych řekla pravdu, mě samotné už bylo z hladu špatně. Najednou mi na rameno doskočilo něco lehkého a mrštného. Tama.
,,Ahoj, Tami..." šeptla jsem a pohladila ji po černém kožíšku. Zavrněla a otřela si hlavičku o mou tvář. Byla, stejně jako já, malinká i když byla už dávno dospělá. Koukala na mě těmi jejími pronikavě zelenými oči a nespokojeně mňoukla. Potichu, utrápeně jsem též zamňoukala. Moje schopnost, naprosto dokonale předvést kočku, mi zbyla ještě z doby, kdy jsem byla neko.
Tama ihned poznala, že se opět trápím a něžně do mě drkla svým sladkým růžovým čumáčkem. Slabě, avšak smutně jsem se pousmála.
Nechala jsem vařit vodu na čaj a mezitím se soustředila. Magii jsem nepoužívala už dlouho, protože mi k ničemu nebyla. Z mých prstů začalo vycházet příjemné teplo. Tiše jsem doufala, že to vyjde. Víčka jsem měla pevně semknutá k sobě. Slyšela jsem Taminino mňoukání ale neznervózňovalo mě to. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Na stole již stálo poměrně dost jídla a spoustu z toho bylo z čokolády. Lehce jsem zmodrala. Vyndala jsem hrníček, dala do něj sáček s čajem a zalila ho vařící vodou. Nechala jsem ho aspoň trochu vystydnout, aby se dal pít a sedla jsem si ke stolu. Věděla jsem, že toho nemůžu po takové době sníst moc, protože bych se mohla pozvracet a tak jsem prakticky jenom uždibovala ale konečně jsem jedla. Bylo tak příjemné, když jsem konečně žvýkala. Tami se mi schoulila na klíně a usnula. Pohladila jsem ji po hlavičce a slabě se usmála. Třepala oušky a vrtěla ocáskem.

Po pár minutách jsem ji ze svého klína sundala a stoupla si. Ještě jsem čaj rychle zamíchala a osladila, aby nebyl tak hořký. Vyndala jsem tác a něj dala hrnek a talíř s koláčky. Ruce se mi třásly ale i tak jsem naložený tác vzala do rukou a odnesla ho do pokoje. Kozel byl stále v hlubokém bezvědomí. Povzdechla jsem si a dala tác na stůl. Sedla jsem si na kraj postele a odhrnula si mastné vlasy z obličeje. Posmutněla jsem a pohladila kozla po oušku, které měl krásně hebké.

-O několik chvil později-

Byla jsem v polospánku, když se najednou ozval křehký a tenký hlas.
,,K-k...de t-to j-js...em?" zachraptěl. Zvedla jsem hlavu a podívala se na kozla. Měl pootevřené oči a zmateně se koukal kolem sebe. Pohladila jsem ho po tváři a on sebou poplašeně škubl.
,,Neboj se...jsi u mě doma...jak se jmenuješ?" šeptla jsem.
,,N-nej...dřív...ch-ch...ci já z-zná...t t-tvé j-jmé...no...k-krá...sko..." poslední slovo jsem téměř neslyšela ale i tak jsem sebou trhla.
,,Já jsem Taurin..." odpověděla jsem tichým hláskem.
,,M-mé j-jmé...no je..." zhluboka se nadechl a hned na to semkl pevně víčka k sobě. Zřejmě se bál, jak budu reagovat...
,,Neboj se...neublížím ti..."

Jep, Taurin se zase vrací chuť k psaní :D