Osamělí a zavržení |Pozastaveno|

1-Setkání

Taurin:

Prudce a vytrvale pršelo, já ale přesto seděla na pařezu a po mých tvářích stékaly horké slzy. Nenamáhala jsem se je stírat. K čemu by to bylo? Stejně by tekly dál a nic by je nemohlo zastavit. V nitru jsem byla roztrhaná na kusy. Byla ze mě troska a bylo to poznat. Vlasy mi mastné a zplihlé spadaly skoro do pasu a pod očima jsem měla temné kruhy. Moje kosti byly jako tenké párátka a na mých zápěstích se vyjímaly jizvy od řezných ran. Všechny jsem ztratila. A za vše mohl ten ničema Ink...ten, kterému jsem dala mé křehké srdce a on mi ho následně zlomil. Podvedl mě a zničil. Vyhodil mě z domu, už jsem ho nezajímala. Uzavřela jsem se do sebe. K čemu by mi bylo, se někomu svěřovat? Stala jsem se pro všechny jen pouhý vzduch...pro všechny. Pro mé dcerky...přátelé...i bratry. Zůstala jsem na všechno sama.
Zabořila jsem obličej do dlaní a rozvzlykala se. Mé ubohé, vychrtlé tělo se třáslo jak zimou, tak vzlyky. Před očima se mi objevovaly bezstarostné tváře těch, na kterých mi záleželo. Night, Dream, Est, Yui, Tarp, Candy, Many...všichni. A potom jsem tu byla já...ubohá troska. Ty rány v srdci a na duši se nikdy nezhojí. Nikoho jsem nezajímala...byla jsem jen slabá, mrňavá, ufňukaná holka. Odtáhla jsem si dlaně od obličeje a přemýšlela. Jak dlouho jsem nic nejedla? Několik měsíců...víc jak půl roku...od doby, kdy mě Ink podvedl. Chtěla jsem vyhladovět...to bylo jasné. Stejně bych nikomu nechyběla...a konečně bych se setkala s mojí maminkou. Sama jsem nevěděla, proč to neurychlím. Asi jsem v sobě měla malinkatý plamínek naděje, který doufal že se znovu objeví někdo, kdo mě bude mít rád. Prsty jsem se dotkla nejčerstvější rány. Řezala jsem se každý den. Ano, vím, ubohé...ale mně to pomáhalo od té psychické bolesti. Toužila jsem vrátit čas. Chtěla jsem být znovu šťastná. V mém případě prakticky nesplnitelná touha. Pomalu jsem ze samoty šílela a jediná, kdo mi dělal společnost, byla moje malá černá kočička, Tama. S ní jsem se necítila tak opuštěná a můj byt často vyplňoval její mňoukání. Ale občas jsem se musela jít vyplakat ven. Z kapsy bundy jsem vyndala můj nožík a vyhrnula si rukáv. Ostrou čepel jsem přiložila na starou jizvu a prudce řízla. Ze zápěstí mi začala téct krev a já se jenom zlomeně pousmála. Bolelo to ale zmírňovalo to tu psychickou bolest. Neodolala jsem a řízla znovu. Z mých úst vyšlo tiché syknutí.
Pomalinku jsem nůž dala zpátky do kapsy a shrnula si rukáv. Bylo mi už všechno ukradené. Na ničem mi už nezáleželo, kromě Tamy. Měla jsem jeden z nejhorších konců. Ani jsem nedoufala ani nevěřila, že by se někdo mohl cítit podobně jako já. Stoupla jsem si, oči pořád plné slz. Udělala jsem několik kroků, když jsem pod jedním keřem zaslechla zoufalý pláč.
,,H-haló? K-kdo je tam?" Řekla jsem zřetelně ač jsem koktala. Strach byl na mně zcela očividný a můj hlas byl tenčí než kdy dřív, těžko mě mohl ten dotyčný slyšet. Neozvala se žádná odezva, tak jsem se k němu prudce vydala.
,,Kdo si?" Optala jsem se, když jsem se k osobě přiblížila, tak, aby mě slyšela.

Sins:

Docela hodně pršelo a hřmělo. Ale já stejně seděl pod malým keřem a zoufale jsem plakal. Nemám nic. Všechno jsem zničil. Všechny jsem zabil. Stále si to vybavují. Všechna monstra i ten člověk. Chtěli mi pomoct, ale marně. Zabil jsem je a s nimi celý svůj svět. Zbylo jen černo a v něm jsem byl odsouzen žít. Pořád slyším jejich hlasy v hlavě. Šeptají mi, že jsem zrůda. A mají pravdu. Dříve jsem byl... v mém světě, Asriel Dreemurr, ale už mi tak nikdo neříká. Po nějaké době jsem si začal říkat Sins. Ink mě po čase z mého vězení propustil, ale ať jsem šel, kam jsem šel, všichni se mi vyhýbali a nebo po mně házeli kamení. Všichni se dozvěděli o mých činech a zavrhli mě. To mě zničilo. Vzali mi jedinou věc, kterou jsem potřeboval. Společnost. Chci znovu mít aspoň nějakého kamaráda. Někoho, kdo mě bude chápat. Někoho, kdo se semnou bude aspoň bavit. Ale to se nestane. Ink předemnou všechny varoval a teď každý ví, co jsem provedl. Jsem odsouzen k tomu, být sám. Můžu tu jen sedět a navždy plakat. Celé mé tělo je zašpiněné blátem a jsem zahalený do hnědé deky, kterou jsem našel. Celý se klepu zimou a jen čekám, až umrznu na smrt. Najednou jsem zaslechl tenký hlásek.
"Kdo jsi?" zeptal se mě. Koukl jsem před sebe. Stála předemnou skeletoní holka s dlouhými mastnými vlasy, až po pas, vychrtlá a měla řezné rány na ruce. Byla hodně zničená, jako já.
"P-proč.. s-se o m-mě z-zají..." Tu větu jsem nedořekl. Zčernal mi pohled a upadl jsem do bezvědomí.

Společná kniha je zde!
Pokud jste nebyli líní si přečíst popis, tak víte, že knížka je psána společně s @JiraTheSinger 
Sins- Jira
Taurin- Já (jak jinak)

Kapitoly budou vycházet na střídačku

To je vše ^^
BOI