Osamělí a zavržení |Pozastaveno|

5- Štěstí

Stál jsem uprostřed černé nicoty. Všude okolo mě bylo temno a jediné, co tu prázdnotu plnilo, byly trosky, prach a... Hlasy. Stovky hlasů mrtvých monster, která jsem při svém běsnění zabil. Objímal jsem si kolena a klepal se strachem. Tak moc jsem se jich bál.
,,Jsi zrůda, Sinsi... Jen zrůda!" šeptali neustále. Plakal jsem a prosil je, aby s tím přestaly, ale nadávky pokračovaly. Oči se mi plnily slzami stále dál. Pláč mě bolel a od vzlykání jsem malinko ochraptěl. Najednou mě něco popadlo za ruce. Než jsem si uvědomil, co to bylo, začlo mě to pohlcovat. Byla to nějaká černá hmota, která se kousek po kousku lepila na moje tělo, jako by ho chtěla pozřít.
,,Né! Prosím! Ne!" prosil jsem.Ale nikdo nepřicházel. Snažil jsem se bojovat, ale hmota mi brala sílu víc a víc. Najednou mi v hlavě zazněl hlas tak temný a chladný, že jej z hlavy nikdy nedostanu.
,,Takhle jsi to přeci chtěl... Partnere."
S výkřikem jsem se probudil. Třásl jsem se hrůzou, spocený a z očí mi tekly slzy. Tahle noční můra se mi stále vrací už od doby, co mě Ink propustil z mého vězení. Ale byla stále horší a horší.
,,Proč...? Proč mě ty zlé sny... Nenechají být?" zasípal jsem vystrašeně a pomalu se oddal pláči. Ležel sem na gauči v obýváku Tauřina bytu. Už je to měsíc, co mě k sobě vzala. Je to jediná osoba, které opravdu věřím. Už jen proto, že je to alternativní verze Taurin z mého vesmíru. Nebo snad má verze byla aternativní? Bylo to jedno. Jsou obě Taurin. Je na mě vždy hodná, milá, dává mi najíst i napít a já jí na oplátku pomáhám s domácími pracemi. Miloval jsem mou Taurin a teď... Miluju i tuhle. A možná i víc. Ale ona mě nikdy milovat nebude. Přeci jen, ví co jsem udělal. Nikdo nemůže milovat vraha. Ale aspoň se ke mně nechová, jako ostatní.
,,Sinsi?" ozvalo se ode dveří. Koukl jsem tam. Ve dveřích stála Taurin. Díky záři měsíce jsem poznal, že je v noční košilce. Nevidí to, ale mírně jsem zrudl. Přišla ke mně a dala mi ruku na hlavu.
,,Ty jsi měl zase noční můru, že?" zeptala se opatrně. Nechtěl jsem nic říct, ale ona vždy dokázala poznat, že mi je smutno.
,,Jo... Stále se to vrací," vzlykl jsem do peřiny. Taur mě opatrně pohladila po hlavě a sedla si na kraj pohovky. Klepal jsem se víc, ale ne strachem nebo zimou. Byl jsem nesvůj. Vždy, když byla u mě, měl jsem neskutečný pocit bezpečí. Jako by ke mně nemohlo žádné zlo.
,,Jestli chceš... Pojď si lehnout ke mně..." zašeptala. Kdyby v místnosti bylo světlo, viděla by, že jsem zrudl, jako nikdy.
,,T-to nemůžu... Nemůžu přece-"
,,Ššš... Pojď," umlčela mě a vytáhla mě na nohy. Jen neochotně jsem šel s ní. Dovedla mě k sobě do pokoje a lehla si do postele. Pokynula mi, abych si lehl. Když jsem se přikryl, ovinula mi ruku kolem pasu a přitulila se ke mně. Zrudl jsem víc, než bylo snad i možné.
,,Jsem ráda, že tu někoho mám..." špitla. Od doby, co jsem tu s ní, se změnila k nepoznání. Její kosti už nebyly tak tenké a křehké, její tváře nebyly vybledlé a vlasy měla ostříhané po ramena. Ale co je hlavní, na tváři ji od té doby hrál nádherný úsměv, který mě hřál u srdce i duše.
"S-Sinsi? C-co to děláš?" zakoktala trochu. Najednou jsem si uvědomil, co vlastně dělám. Mé ruce jí hladily boky a má ústa se pomalu přbližovala k jejím. Trhl jsem sebou a odvrátil jsem pohled.
"Omlouvám se... Já jen... Já..."
Hlas se mi klepal, jako o život a do očí se mi opět hrnuly slzy. Nedokážu své pocity držet v sobě. Otočil jsem se na ni a koukl jí do jejích očních důlků.
"M-miluju tě, Taurin... Opravdu tě miluju. Od p-první chvíle, co jsem tě spatřil... Jsem...v-věděl, že jsi vyjímečná... Miluju na tobě vše. Tvůj úsměv, smích povahu...t-tělo... Ale... Vím, že ty mě nikdy milovat nebudeš. Nikdo nikdy nemůže milovat vraha, jako jse-"
Najednou, jako by do mě uhodil blesk. Taurin mi dala ručky na tváře a v setině mě políbila. Měl jsem pocit, že asi brzo vybouchnu. Tělo mi ztuhlo a mé srdce se snad i na moment zastavilo. Taurin přerušila polibek a usmála se na mě.
"Taky tě miluju... Sinsi."