Osamělí a zavržení |Pozastaveno|

7- Dítě

„C-co…?“ začal jsem zděšeně koktat. Usmála se na mě a chytla mou ruku.
„Ano, Sinsi. Budeš tátou.“ Řekla mi s úsměvem na tváři. Celé tělo se mi třáslo a dech se mi zrychlil. Mou mysl zaplavily vzpomínky na můj bývalý vesmír a hlavně na Taurin z něj. Na ni… A na den, kdy mi řekla, že se mnou čeká dítě. Do očí se mi nahnaly slzy. Vytrhl jsem se jí a začal couvat.
„H-huh?“ podivila se vyděšeně a naklonila hlavičku na stranu. Já jen couval. Nemohl jsem se na ni podívat.
„N-ne…to ne… To nemůže…být…“ dostal jsem ze sebe a slzy mi tekly po tvářích, jako vodopády. Taurin ke mně natáhla ruku.
„Co se děje, zlato?“ Zeptala se opatrně. Její oči mě bodaly do duše. Nemůžu s tou myšlenkou žít. Nemůžu žít s tím, že hrozí, že zabiju i ji s dítětem.
„JÁ NEMŮŽU BÝT OTEC! STAČÍ, ŽE UŽ JSEM JEDNO SVÉ DÍTĚ ZABIL!“ zakřičel jsem a zhroutil se na podlahu. Plakal jsem, jako nikdy. Přál jsem si zemřít nebo se vrátit tam, odkud jsem přišel. Do černoty. Tam, kde jsem měl navěky zůstat.
„S-Sinsi…neplač…“ vzlykla Taurin a klekla ke mně. Hladila mě po hlavě a snažila se mě uklidnit.
„Klid… To nic.“ Šeptala mi do ouška.
„Ne… Jsem odporný vrah… Nevíš, co jsem způsobil.“ Sípal jsem. Tělo se mi třáslo a pod obličejem se tvořila louže slz.
„Jak to myslíš? Vím, co jsi udělal… A odpustila jsem ti to. Přijala jsem tě i když vím, co jsi udělal. Nemusíš plakat.“ Konejšila mě. Ale já stále plakal. Nevěděla, co jsem opravdu udělal.
„Chceš slyšet…pravdu?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
Koukl jsem jí do očí. Byly plné slz. Odvrátil jsem pohled. Nemohl jsem jí koukat do očí.
„J-já… Já už dítě kdysi měl… S tebou. V mém světě. Ale…potom, co jsem se vrátil z povrchu, začal jsem vraždit všechny. M-moje Taurin mi chtěla pomoct. Chtěl jsem zničit Asgorův hrad, ale ona i ten člověk… Postavili se mi do střely… A pak byli…byli pryč… své nenarozené dítě…“
Semkl jsem víčka a čekal, kdy mě začne vyhánět.
„POSLUŠ SI A VYŽEŇ MĚ ODSUD! TO DÍTĚ ANI TY SI MĚ U SEBE NEZASLOUŽÍTE!“ vyhrkl jsem a nechal jsem slzy téct mi po tváři.
„Ne.“ Řekla jen, chytla mi tváře a políbila mě. Ztuhl jsem. Tohle bylo jiné. Už mě líbala mnohokrát, ale teď… Bylo to víc vášnivé…a láskyplné. Otevřel jsem oči. Koukali jsme si do očí a líbali se. Opravdu mě miluje. I přesto, co jsem udělal. Odtáhli jsme se.
„Na tom, co jsi udělal mi nezáleží. Mrzí tě to. Přiznal jsi to. A taky mě miluješ. A já miluju tebe, Sinsi.“ Promluvila tiše. Její oči mluvily upřímně. Dala mi prst na ústa a druhou rukou mi otřela slzy.
„Opravdu chceš semnou i přesto žít?“ zeptal jsem se nejistě. Ona se jen usmála a znovu mě políbila.
„Ano“
Po necelých šesti měsících dlouhého čekání to konečně přišlo. Seděl jsem u Taurin a držel ji za ruku, mezitím co se od její duše oddělovala duše našeho dítěte. Bolelo ji to. Sevřela mi ruku tak křečovitě, že jsem myslel, že mi ji rozdrtí.
„Vedeš si skvěle, zlato. Už to bude.“ Snažil jsem se ji povzbudit. Ona se na mě s bolestí v očích podívala a i když to vypadalo, že se spíš nutí, usmála se.
„U-už…t-to…b-ud-de…“ dostala ze sebe a zatnula zuby. Poté… Ticho. A o chvíli později porodní sál zaplnil pláč našeho dítěte. Štěstím mi srdce poskočilo. Sestřička, která u nás byla vzala miminko a zabalila ho do dečky. Taurin byla vysílena, ale usmívala se.
„J-jsi o-otec…Sinsi.“ Řekla unaveně a natáhla ke mně ručky. Já ji se slzami v očích objal a políbil ji na tvář. Sestřička se na nás usmála a podala jí uzlíček s miminkem.
„Gratuluju. Máte kostlivčího chlapečka.“ řekla nám, potřásla mi rukou a odešla.
„Takže máme kluka…“ řekl jsem šťastně.
„Ju… Chceš si…ho pochovat?“ zeptala se. Já se nezmohl na jediné slovo a tak jsem jen kývl. Usmála se na mě a podala mi uzlíček. V otvoru pro hlavičku jsem spatřil jeho malý obličej. Měl ho po mamince. Pohladil jsem ho po hlavičce, na které měl jemné fialové chmýří. A pak otevřel oči. Když jsem je uviděl, málem jsem se rozplakal. Měl v nich jasně modré jiskřičky. Když jsem se do nich podíval, hned jsem věděl, že je můj. Je to můj malý synek.
„Jak se bude jmenovat?“ zeptal jsem se Taurin a podal jí ho. Ona si ho vzala a usmála se.
„Dain…“ řekla jenom. „Bude se jmenovat Dain.“
To jméno se mi líbilo a s úsměvem jsem pohladil naše dítě prstem po tváři.
„Jo… Náš malý Dain…“