Osamělí a zavržení |Pozastaveno|

6- Třetí duše

O tři měsíce později

Seděla jsem u říčky a přemýšlela. Nevěděla jsem, jak mé tajemství, které se týkalo i Sinse, mu mám říct. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala si je. Děkovala jsem bohu, že tím, že jsem kostlivec, na mě není nic poznat. Vyvolala jsem moji duši a koukala na ní. Byla k ní přilepená ještě jedna maličká dušička. Dušička dítěte. Natáhla jsem k ní ruku a něžně dušičku zlatými provázky přitáhla více k té mé.
Dušička malého děťátka. Zachvěla jsem se, když jsem si vzpomněla na mojí a Sinsovu noc...mé tváře nabraly sytě modrý odstín. Tím, že jsem se mu dala mé tělo, jsem se s ním spojila. Teď už jsem mu patřila, stejně jako mé srdce. Koukala jsem do šumící říčky, která se leskla a povzdechla si. Zabalila jsem se více do mikiny a tvář si schovala za vlasy. Hlavou mi zničeho nic projely vzpomínky na Sinse. Musela jsem se usmát.
,,Miluju tvé zrzavé vlásky, maličká...připomínají mi Slunce na povrchu...a tvá modrá očka zase jezero, křišťálově čisté jezero...jsi mé maličké štěstíčko," zaslechla jsem hned vedle svého ouška a cítila jsem, jak mě něčí silné ruce ovinuly kolem pasu. Vypískla jsem. Tichý smích a následný polibek, kterým mě obdařil, mně uklidnili. Přitiskla jsem se k jeho tělu a hlavu si opřela o jeho hruď. S úsměvem na tváři jsem se mu podívala do očí. Do těch očí, které mě uklidňovaly a milovaly.
,,Heh...copak tu děláš tak samotinká, zlatíčko?" zeptal se mě a cvrnkl mě do nosu.
,,Přemýšlela jsem," vysvětlila jsem tiše. Dal mi ruku na tvář.
,,A nad čímpak?" pošimral mě po líčku. Zmodrala jsem.
,,To...je jedno...neřeš to, ju?" jen přikývl a přitiskl si mě k sobě blíž. Bála jsem se...nevěděla jsem, jak mu to říct...ale za to jsem věděla, že ještě není na dítě připraven.
,,Necháš mě zase o samotě? Pwoším...?" udělala jsem smutný kukuč. Jen se usmál, přehodil přese mě deku a políbil mě na čelo.
,,Jak chceš...jen jsem se chtěl ujistit, že je moje malé sluníčko v pořádku...ale brzo se vrať, ju?" požádal mě.
,,Neboj se o mě...budu v pohodě," zachumlala jsem se do deky, která voněla po něm. Naposledy mě pohladil po vlasech a s úsměvem odešel. Tiše jsem si povzdechla a schoulila se do klubíčka. Jednou mu to budu muset říct, i když jsem nevěděla...jak. Ale v jedno jsem přímo doufala. Musíme se o to děťátko postarat...aby nebylo stejné, jako mé dcery, pro které jsem byla obyčejným vzduchem. Prudce jsem sebou škubla a položila si pěst na čelo. Nesmím myslet na minulost...hodně mě naučila a teď jsem šťastná...nebo...se snažím. Podívala jsem se na oblohu a spatřila miliony hvězdiček. Maminka mi jako malé holčičce říkala, že každý má svojí hvězdičku. A ty, které jsou jasné, tak ty monstra již byla mrtvá a jejich duše se vtělila do hvězdy. I když to zní jako pohádka pro děti, myslím si, že měla v něčem pravdu. V ten den co zemřela...jsem spatřila novou hvězdu, která se pořád držela u mě. 

,,A mamiňko?" zeptala jsem se svojí maminky, která mě ukládala.
,,Ano, princezno?" přikryla mě až po bradu a sedla si ke mně. Vždycky byla starostlivá a já jí tolik, tolik milovala.
,,Mám ťaky švojí hvěždičku?" jen se usmála a pohladila mě po tvářičce. Nebyla žádná lhářka, jen mi vyprávěla pohádky, které byly pravdivé, alespoň do nějaké míry...až na tu o mém otci.
,,To víš, že máš, miláčku...akorát jí ještě nevidíš, víš? Až odejdeš, tvoje hvězdička se rozzáří," byla jsem jen malé, naivní děcko, které všemu věřilo. Věřila jsem krásným pohádkám od mé maminky, i když jsem neměla proč. Byly pravdivé. Až na tu jednu jedinou...pravdu mi řekla až když jsem byla větší. 
,,A už buď hodná holčička a jdi spinkat, ano?" políbila mě na čelo a dala mi do ruček maličkou plyšovou kočičku.
,,A mamiňko? Buděš mi vypwávěť poháďku?" zeptala jsem se jí. Jen se rozesmála.
,,Vždyť jsem ti dneska vyprávěla, zlatíčko...už bys měla jít spinkat," upravila mi ještě peřinku, do které jsem se zahrabala a zavřela očka.
,,Sladce se vyspi, děťátko moje..." to bylo poslední, co jsem od ní zaslechla, než jsem se propadla do říše sladkých, nevinných snů.

,,Tolik mi chybíš maminko...ty i tvoje pohádky..." objala jsem si kolena a zhluboka se nadechla. Musím mu to dneska říct. Už jsem se rozhodla jak. Vstala jsem a portla se domů i s dekou.
,,Jsem doma, Sinsi!" zvolala jsem a během minuty jsem už zase byla ve vzduchu. Rozesmála jsem se.
..Ty jsi trdlo! Pusť mě...musím ti něco říct..." špitla jsem. Položil mě zpátky na pevnou zem.
,,Je to hodně důležité?" zeptal se ještě rychle. Popadla jsem ho za ruku a vtáhla ho do ložnice.
,,Ano...hodně důležité...týká se to nás dvou..." sedla jsem si na postel a zhluboka dýchala.
,,Tak o co jde?" dal mi ruku kolem ramen a donutil mě se na něj kouknout. Nic jsem neřekla a místo toho vyvolala mojí duši s maličkou dušičkou. Zajíkl se.
,,Čekáme dítě, Sinsi...my dva budeme mít prcka..." zašeptala jsem.