Dívka bez paměti

Who am I?

Tohle je divné, opravdu divné. Nemám v mozku nic. Žádné vzpomínky. Ale pravděpodobně nějaké znalosti ano. Jsem vůbec holka nebo kluk? Nevím, mám zavřené oči. A zdá se, že ležím na něčem měkkém. Nebo jsem snad muž či žena? To zjistím, jen když ty oči konečně otevřu. Ano, jsem líný či líná. Tak fajn, jdu na to.

Otevřu oči a spatřím bílý pokoj. Jsou tam dvě další prázdné postele, ale prázdné. Páchne to tu dezinfekcí. To by mohla být nemocnice, nebo něco podobného.  Prohlédnu si na nohy, vypadají jako dívčí či ženské. Moje ruce taky. Na sobě mám nemocniční košili. Je tam zrcadlo. Vstanu, ale bolí mě hlava. A nějak mě bolí tělo.  Nevím, proč. Dojdu k místu kousek od zrcadla. Mmá veliký strach, koho tam uvidím. Jdu na to.

Jsem příjemně, už můžu jisto-jistě říct překvapená. Až na to oblečení. Mám světle hnědé lehce vlnité, vlasy kousek nad půlku zad. Oči mám modré. Tmavě modré, jako večerní obloha. Jsem celkem bledá. A typuji si tak kolem patnácti let. Jsem tak normálně štíhlá. Takže si myslím, že jsem docela hezká, ale záleží hlavně na povaze a dobrotě. Řekla bych si to i předtím? Když jsem, ještě věděla kdo jsem. Co udělám teď? Podívám se z okna. Možná si vzpomenu, na tu ulici, třeba ji znám. Ale moc tomu nevěřím.

Přiblížím se k oknu a vyhlédnu ven. Je to obyčejná ulice, po které procházejí lidé. Jak taky jinak. Nic, žádný záblesk vzpomínek. Nevzpomínám si, že bych tudy kdy šla nebo projížděla. Nevzpomínám si vůbec na nic. Kdo vlastně jsem? Jací byli moji rodiče, kamarádi, jestli jsem je tedy měla? Jaká jsem byla já? Co mě bavilo? Odkud jsem? Byla jsem dobrý člověk? To, nevím, ale teď chci být. Kdo jsem? Zjistím to někdy? Tolik otázek...a nevím nic, kromě mého pohlaví, přibližného věku a toho jak vypadám.

Někdo klepe na dveře. ,,Ano," řeknu  a dveře se pomalu otevírají. Až se úplně otevřou. V nich stojí mile vyhlížející muž v bílém doktorském plášti a mile se usmívá. ,,Ahoj, jsem doktor Milles," řekne a vejde dovnitř. Posadí se na židli kousek od zdi a já na něj, jen zaraženě zírám. ,,Jsem  v nemocnici?" vypadne ze mě nakonec. ,,Ano, jsi v nemocnici," řekne a mile se usměje. ,,Pamatuješ si na něco? Víš, kdo jsi?" zeptá se už vážněji. ,,Popravdě, ne, co se stalo? Jak to, že nevím, kdo jsem?" zeptám se a nervózně si prohrábnu vlasy. ,,Pravděpodobně jsi se dost bouchla do hlavy a nějakým způsobem jsi ztratila paměť. A stalo se to, že nám skryté číslo s upraveným hlasem zavolalo, že naši záchranáři okamžitě mají přijet na odpočívadlo, kousek od Corvuského  lesa. Ten les je za městem. Kousek od něj jsi ležela ty a byla jsi v bezvědomí. Na sobě jsi měla pouze ušpiněné bílé tílko a černé šortky, které byly velice krátké. Byla jsi ušpiněná. A nikdo po tobě nezahájil pátrání. Nikdo neví kdo jsi. Ale pravděpodobně jsi odsud, z Anglie. Mluvíš anglicky a máš náš přízvuk," dopověděl doktor  a zamyšleně se na mě podíval.

,,A co se mnou teď bude?" vyhrkla jsem. ,,Teď by jsi měla dát policii výpověď, nebude to trvat dlouho," řekl a hned na to někdo zaklepal na dveře. ,,Dobrý den, jsem komisař Hill a potřeboval bych si s tebou promluvit," řekl a já si všimla, jak se zarazil kvůli jménu. To nějak zvládnu, ne? Snad. ,,Ano, ale tady v pokoji nebo kde?" zeptala jsem se. ,,Ano, tady v pokoji," odpoví a sedne si na mou postel. Pan Milles kývne hlavou na pozdrav a odejde. Já si sednu tam, kde ještě před chvílí seděl.

,,Takže, ty si vůbec na nic nevzpomínáš, správně?" zeptá se a upřeně se mi zahledí do očí. ,,Ne," odpovím a podívám se do země. ,,Co se mnou teď bude?" vydechnu a smutně se usměju. ,,Půjdu do dětského domova?" vyslovím další otázku. ,,Ne, nepůjdeš, jelikož se neví kdo jsi, budeš pro- zatím bydlet v domě mě a mé sestry. Na střední školu půjdeš sem, do Mysterwoodu. Vím, že je to těžké, tolik otázek. Prozatím se o tebe postarám hlavně já a moje sestra. Dneska je pátek, pro začátek bychom asi měli jít nakoupit nějaké oblečení, co říkáš?" 

,,Dobře, ale mám příšerný hlad," vyhrkla jsem. Tak to jsem dopadla docela dobře. Pořád slyším vzlyky mého žaludku. ,,Skočím ti pro něco k jídlu, do nemocniční kavárny," řekne komisař a odejde. Mám chuť se rozbrečet, donutit svou hlavu vzpomenout si, ale nemůžu prostě to nejde. Ukápne mi pár slz, ale hned si otřu oči a přemýšlím o tom jak asi budu vypadat můj budoucí život.

Po pár minutách se otevřou dveře a vejde komisař. V ruce drží housku, skleničku s vodou a nějakou tašku. Co v ní asi je? Podá mi to , po čem můj žaludek tak touží a sedne si znovu na mou postel. Vlastně není moje, ale to je jedno. Hltavě se do toho pustím a za chvíli to mám celé snězené. ,,Děkuju. Co je v té tašce?" řeknu a zvědavě se na ni zahledím. ,,Je tu nějaké oblečení a pár knížek, co mi pro tebe dal doktor Milles, to si vezmi na sebe. Přece nepůjdeš nakupovat v téhle košili," zasměje se a podá mi tašku. Z tašky vytáhnu modré tílko, černou mikinu na zip a džíny, ponožky a  vše, co potřebuju na převléknutí.

Zajdu do koupelny, tam na mě kupodivu čeká hřeben, kterým se učešu  a potom se převléknu. Usměju se na odraz v zrcadle a jdu vstříc " životu po ztrátě paměti".

Tak, jak se první kapitola líbila? Co říkáte na dívku, jejíž jméno není v této části známo? Jaké asi bude její nové jméno?  Co myslíte, že se jí stalo? Můžete dát vote, napsat komentář a tak, ahoj.

              - Ginny