Life is change [your last kiss]

20.

Před rokem: 29. Listopadu 2011

Pohled Leny:

Všechno se zdálo být tak neuvěřitelné. Po tom večeru jsem si určila pravidla, kterými se budu řídit po celý zbytek svého života.

Pravidlo první: Nikdy nepít, nikdy víckrát, dobře jsem věděla, že mi alkohol nedělá dobře, a přesto jsem ho zvolila jako nejúčinnější prostředek zapomenout na všechno. Možná jsem ale nemusela být paf z toho, co se stalo v autě. Nikdy se nepoučím, takže pokud se ještě někdy dotknu alkoholu, můžete mi něco udělat.

A dostáváme se k pravidlu s číslem dva a to určuje: Nikdy nespat s nikým, když jsem mimo, což se vztahuje k pravidlu číslo jedna, a to už nikdy nebýt mimo. Ostatně myslím, že sem s pravidly ještě neskončila.

Otevřela jsem oči a vedle sebe jsem nikoho nenašla. Typické. Ale za to, když jsem se podívala ke dveřím, uviděla jsem tam někoho, koho bych v tuhle chvíli a na tomhle místě nikdy nečekala. Mandy, uculujíc se na mě a pravděpodobně tušící v jakém stavu jsem. Nic neříkala, jenom se na mě divně culila, až mě to začínalo vytáčet.

"Co je?!" řekla jsem nevlídně.

"Tak kdo? Neříkej, že si změnila názor holka," řekla a posadila se na postel.

"Co, kdo?" snažila jsem se dělat hloupou, ale věřte, že ona si na lži nepotrpí.

"Možná jsem přijela nevhod, nejsem si jistá, jestli tu přehlídku zvládneš," mrkla a já hned pochopila proč. Jen jsem protočila očima a snažila se zvednout. Jo, přesně to myslela. Nakonec se mi to podařilo, zvedla jsem se a zamířila do koupelny. Bez jediného slova.

Ach bože.

Když jsem se vysprchovala a oblékla do županu, zamířila jsem ke skříni, nad kterou jsem chvíli dumala, až jsem nakonec zvolila černou skládanou sukni od Esprit Tiered a k tomu halenku LA FEE MARABOUTEE v černo-bílé barvě. Vlasy jsem si spletla do dlouhého copu a nasadila si řetízkové náušnice. Ještě jsem si obula černé kožené podpatky, popadla psaníčko a zamířila do obývacího pokoje, plánujíc se vyhnout skoro všem obyvatelům. To se mi skoro podařilo, nebýt smutného nebo spíše nevnímajícího Nialla, kterému Mandy něco tloukla do hlavy. Někdy je mi ho vážně líto. Jakmile mě uviděl, usmál se a přišel mě obejmout.

"V pořádku?" zeptal se mě a Mandy po mě hodila zmatený pohled.

"Fajn," usmála jsem se a vydala se směrem k Mandy.

"Kdy přijdete?" Zatvářil se, jako bychom ho opouštěly, ale jinak než se tváří normální člověk. On se zatvářil tak roztomile.

"Přijdu rovnou do Arény, ve čtyři, platí?" usmála jsem se a znovu ho objala. Byl to úžasný kluk.

*

"Takže Niall?" řekla udiveně Mandy, když jsme procházeli ulicí.

"Co Niall?" Obrátila jsem se na ní.

"Víš, co myslím, neříkej mi, že ses tak rychle zamilovala, tohle ti nežeru." Nadzvedla obočí.

"Bože, máš ty občas i jiné myšlenky? Niall to nebyl, a prostě nevím, co se to ve mně stalo, nedokážu vysvětlit své myšlenky, které mi včera večer probíhali hlavou, bylo to možná potom, co jsem potkala Christophera, já nevím," odmlčela jsem se.

"Koho? Toho? Jak?" začala.

"Myslím, že bude lepší to neřešit," dodala jsem.

"Tohle se řešit bude. Měla si mi zavolat, vím jaký je a vím, že tohle všechno bylo jenom kvůli mně, neměla jsem tě s ním seznamovat," na chvilku se odmlčela a podívala se do země.

"Už je to v pohodě, neřeš to prosím," usmála jsem se a objala jí.

"Takže s kým jsi to spala?" znovu jsem ucítila její provokativní tón. Už je to tady zase.

"Nebo ne, nechci to vědět, ještě bych se někde prokecla," usoudila a já se zasmála. Jo, to by bylo přesně to, co by udělala.

Pohled Harryho:

Jakmile usnula, rozhodl jsem se odplout do svého pokoje, abych se ráno vyhnul otázkám, Harry Styles se nikomu zpovídat nemusí. Dal jsem si rychlou sprchu, ulehl do své vyhřáté postele a zavřel oči.

Vzbudilo mě až hlasité pískání, naštěstí už bylo ráno. Podíval jsem se na hodinky, které ukazovali 8:00. Měl jsem v plánu spát tak do dvanácti, dotyčný musí mít hodně dobrý důvod, proč mě budit. Vstal jsem tedy z postele a zamířil přímo do kuchyně. Na cestě jsem potkal doslova polomrtvého Zayna, který šel přímo za mnou.

Když jsme přišli dovnitř, uviděl jsem Liama dělat palačinky, Louise krájet zeleninu a ovoce a osobu, co řve - Nialla.

"Liame, já mám hlad," stěžoval si a Liam se na něj jen podíval a pokračoval v pečení.

"Vůbec mé prosby nebereš vážně, Payne!" zamračil se.

"A ty taky ne, nejsi tady jediný, kdo ho má!" Vrátil mu to zpátky.

"Navíc, už si měl talíř," vyplázl na něj jazyk a v tom si nás všiml. Zayn už ležel na stole, mimochodem.

"Bolí mě hlava," stěžoval si a Loui se na něj otočil.

"A já tady už dobrých 15 minut musím poslouchat toho paviána," dodal a zaměřil se na Nialla. V tom mi Liam podal talíř a já se posadil ke stolu.

"Jediný, kdo si na nic nestěžuje je Harry," řekl Liam a taky se usadil. Na co bych si asi tak měl ztěžovat? Popravdě, už jsem si na to zvykl.

Polkl jsem a podíval se po místnosti, až teď jsem si všiml, že tam nejsme všichni.

"Kde jsou všichni?" otázal jsem se, ignorujíc Liamův komentář.

"Lou šla s Lux na procházku, Paul je dole v hale a Lena…kam šla?" Otázal se Liam.

"Um, oa sla někam s Manby," řekl Niall zmocňující se mé snídaně, jejíž polovina už byla v jeho ústech.

"Co si říkal?" otázal jsem se ho a on polkl.

"Šla tuším na přehlídku s Mandy, to je taková ta černovlasá, ta jak se s námi bavila jednou," řekl srozumitelně. Bože můj, víš kolik černovlásek znám? Andrea, Misha, Dora, Lizz, Lola, Mitchell… tohle by asi nebylo jednoduchý vyjmenovat, navíc, strávil bych u toho dlouho dobu. Ale s některýma jsem nic neměl, myslím. Z mého přemýšlení mě vytrhl až Liam.

"Měli bychom se jít připravovat na zkoušku, trvá vám to dlouho," řekl a zvedl se ze židle a poté zamířil ke dveřím.

"Vás sem myslel taky!" okřikl a všichni se začali zvedat. Tomuhle se říká respekt.