Life is change [your last kiss]

32.

Současnost:

Pohled Leny:

Když jsem otevřela oči, nebyla jsem na místě, kde jsem usnula. Byla jsem ve své posteli a mé zápěstí bylo zavázané obvazem. Otočila jsem hlavu a spatřila Louise, který si zaujatě četl jednu z mých knih.

"Asi začnu číst," řekl, aniž by se na mě podíval. Věděla jsem, že on mi nic vyčítat nebude, možná mi jen pár věcí řekne, ale nic víc.

"Jak jsem se sem dostala?" zeptala jsem omámeně a tentokrát se na mě podíval.

"Našel jsem tě na zemi, víš dlouhý příběh, ale ty ho znáš asi nejlépe z nás," řekl sarkasticky.

"Prosím, neříkej to-"

"No to si piš, že mu to řeknu! Copak si myslíš, že nemá právo to vědět? Slíbila si to!" vyjekl.

"Omlouvám se," řekla jsem a slzy se mi začali valit do očí.

"Řekni mi, proč," podíval se upřeně a čekal odpověď.

"Byla tady Mandy a…" zarazila jsem se. Nechci, aby měl ještě horší náladu.

"A? Moc dobře víš, že přede mnou se nic neutají," pohrozil.

"Myslela jsem si, že to zvládnu, ale…" natahovala jsem.

"Vím, že nemám právo nic říkat, nebo ti něco radit, ostatně jsme v podobné situaci, ačkoliv bych přísahal, že já v horší." Pokrčil obočí. "Jen chci říct, že to chce čas. On nikdy nebyl typ na závazky, do té doby co potkal tebe, ani nemáš tušení, co s ním děláš a jestli se tohle dozví, bude si vyčítat, že tady nebyl, a že ti nemohl pomoci, bude si to vyčítat sobě, všechno," dořekl. Podívala jsem se mu do očí a zamyslela se. Nad sebou.

"Není to tak lehké, jak to vypadá, moc dobře ví, jaká jsem, že se rozpláču při každé hlouposti, ale zatajoval mi tuhle věc…" Chytl mě za ruku.

"My tu pro tebe budeme vždycky, já tu budu vždycky," pokusil se o úsměv a objal mě. Tato slova ve mně vytvořila důvěru a nikdy na ně nezapomenu.

Pohled Harryho:

Ještě jsem nebyl dostatečně opilý, aby ze mě ta naštvanost sešla.

"Ještě jednou," řekl jsem barmanovi a poté to do sebe kopl. Chtěl jsem být sám a o holky okolo jsem se nestaral, ačkoliv by stály za hřích.

Po necelých 30-ti minutách jsem se rozhodl, že to zabalím. Zaplatil jsem a odebral se k východu, když v tom jsem uslyšel někoho, volat mé jméno.

Zmateně jsem se otočil a spatřil vysokou blondýnku. Odkud jí jen znám? Mířila přímo ke mně a políbila mě na uvítanou na obě tváře. Byl jsem celkem zmatený, ale to člověk po pár skleničkách whiskey je. Bože, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje.

"Tak dlouho jsme se neviděli," vyjekla nadšeně.

"Carly," řekla, když viděla, jak na ní civím. S ní to bylo dobrý, vlastně ani nevím, proč jsem s tím přestal.

Usmál jsem se svým obvyklým způsobem.

"Nechceš si zatančit?" zašeptala svůdně a přitom mi kousla do ušního lalůčku. Ta holka je ďábel.

Na chvilku zapomeň, šeptal mi můj vnitřní nadržený hlas, který jsem ještě před rokem poslouchal.

Než jsem stačil odpovědět, už jsem byl na parketu.

Po chvilce svíjení se okolo mě, což mi mimochodem přišlo velice neatraktivní, mě popadla za ruku a táhla směrem na toalety, kde se na mě vrhla. Líbala tak vášnivě, a když měla v plánu mi sundat tričko, najednou jsem se zarazil. K tomuhle nedojde, ať už si můj vnitřní hlas říká cokoliv.

"Promiň, ale tohle nejde," řekl jsem a přerušil její polibky, ostatně i ty mé, přiznávám.

"Proč by to nešlo?" řekla pohrdavě a naštvaně.

"Mám přítelkyni," řekl jsem a přitom si tím nebyl už moc jistý.

"Nikdy si neměl zábrany," dodala.

"Nikdy jsem nebyl zamilovaný," řekl jsem.

"Ani teď nejsi, jelikož kdybys byl, nedopustil bys tohle," řekla se sarkastickým úsměvem a zamířila pryč.

Měla pravdu, nedopustil bych to.

Zabořil jsem si ruce do vlasů a srdce mi začalo rychle bít, až jsem si myslel, že mi vyskočí z hrudi.

Právě jsem podvedl svou přítelkyni a ani mi to nic nepřineslo.

Nejsem na to hrdý, ostatně, kdo by byl na tuhle věc hrdý?

Mé pocity byli tak smíšené, že jsem se nedokázal hnout. Nakonec jsem se sesunul dolu po zdi a spustily se mi slzy.

Proč musím pořád tolik ubližovat?

Nezasloužím si nic a nikoho.

Tohle mi už neodpustí. Nechci jí znovu lhát.

Najednou mi v hlavě přejela myšlenka, která by mohla tuhle situaci zachránit.

Pohled Leny:

"Kdy myslíš, že se vrátí?" Zeptala jsem se ho najednou a Louis zvedl oči od knihy.

"Podle toho, jak moc se naštval," řekl klidně. Zadívala jsem se do zdi a najednou uslyšela cinknutí klíčů. Louis zbystřil, když uviděl Harryho mířícího do koupelny, bez jediného slova.

"Oh, klidím se," řekl potichu a zamířil pryč. Otočila jsem se na bok a pohlédla na své zápěstí, které vůbec nevypadalo dobře, možná jsem to přehnala.

"Omlouvám se, tentokrát jsem to přehnal," ozvalo se za mnou.

Nic sem neřekla, věděla jsem, že má slova ho dokáží jenom naštvat, jako tomu bylo před pár hodinami.

Jen zavrčel a lehl si vedle mě.

"Prosím," zašeptal mi a poté mě políbil na krk. Otočila jsem se k němu.

"Myslela jsem si, že to dokážu, ale nejde to," řekla jsem se slzami v očích.

"My to dokážeme," řekl a chtěl mě chytit za ruku, ale já sebou škubla. Podíval se zmateně a potom se zadíval na místo, kde byli řezy.

"Věřil jsem ti," řekl zklamaně a přejel mi prsty po ránách. Chtěla jsem říct to samé, ale věděla jsem, že by to nemělo smysl.

"Musím ti něco říct," zadíval se mi do očí a stiskl mi ruku.

"Nechci ti lhát, už," pokračoval. Cítila jsem podivné mrazení.

"Byl jsem v klubu a…ona mě políbila, vlastně nebyl jsem moc střízlivý a…" cítila jsem, že mi srdce vynechalo. Neodpovídala jsem, jen jsem vstřebávala to, co právě řekl.

"Bude lepší, když zůstanu pár dní u mámy," řekla jsem nakonec a vstala.

"Jenom ubližuji, nevím, proč se se mnou ještě zahazuješ," řekl se slzami v očích, bylo vidět, že je na dně. Bylo vidět, že si to všechno dává za vinu. Nedokážu ho přestat milovat i po tom všem, co udělal, nejsem na to dost silná.

"Právě zjišťuji, že s každou chybou tě miluji méně a já tohle nechci cítit, Harry," řekla jsem s pláčem a myslela si, že umírám. Uvnitř tomu tak bylo. Už jsem v něm ztratila důvěru a nemám tušení, jestli ji někdy získá zpět. S tím jsem odešla z místnosti.

Tohle bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, které jsem kdy musela učinit.

Už nechci žít ve lžích.

Nemám sílu v nich žít.