Life is change [your last kiss]

2.

Postavila jsem se plně na obě nohy a zaskučela bolestí.

"Stalo se ti něco?" zeptal se starostlivě. Ach, tohle jsem neměla dělat, jelikož když se jedná o druhé, je Harry starostlivý a snese i modré z nebe, ne že by se mi to nelíbilo, ale stačilo mi to jednou, když sem měla chřipku.

"V pořádku." Řekla jsem naoko a snažila se vyhnout jeho pohledu, když jsem se snažila bez problémů dojít na chodbu. No očividně to nebylo bez problémů, jelikož jsem na konci dveří ucítila jeho paže a náhlou změnu gravitace.

"Nesnaž se dělat, že ti nic není, jelikož moc dobře víš, že přede mnou nic neutajíš," usmál se vítězně.

"Ale…" snažila jsem se protestovat, ale marně.

"Ne, ne. Výmluvy nemám rád," řekl s úsměvem a nesl mě po schodech dolu. Poté mě položil na sedačku.

"Počkej tady. Nikam se nesnaž chodit." Odešel směrem do kuchyně. Zanedlouho přišel s lékárničkou. Musela jsem se uculit.

"S obvazem ti to nikdy nešlo." Škádlila jsem ho.

"A navíc to nic není," zaprotestovala jsem.

"Od minula, jsem se hodně zlepšil," dodal s lehkým úsměvem a snažil se, ačkoliv mu to nešlo, tu nohu obvázat. Nakonec to vzdal.

"Potřebujeme odborníka." No to snad ne! On chce volat záchranku? Vzal mobil a vytočil číslo.

"Ahoj, potřeboval bych odbornou radu, jak mám obvázat kotník?" vybouchla jsem smíchy. Ne, vážně mi to přišlo vtipné.

"Dobře, za chvilku," řekl a zavěsil. Podíval se tolerantním pohledem přímo na mě a já se jen uculovala.

"Ty ses smála? Tohle je vážná věc, jako." Řekl a posadil se vedle mě. Udělala jsem psí oči a propletla své prsty jeho. On byl ten nejúžasnější kluk, jakého jsem kdy mohla poznat - starostlivý, citlivý, milující a perfektní. Jeho výraz se náhle změnil v úsměv. Políbil mě, dlouze a poté mi odhrnul vlasy z obličeje.

"Doufám, že víš, že nejméně týden nikam nepůjdeš." Můj výraz se změnil v totálně protestující.

"Ale…já musím do práce, Amanda mě zabije!"

"Horší jak u mě to nebude,"

"Ty bys neublížil ani mouše,"

"To je sice možný, ale rozhodně bys mě naštvaného vidět nechtěla,"

"To jsem taky už párkrát zažila,"

"Bylo by to horší, věř mi, navíc půjč mi mobil," řekl

"Co s ním chceš dělat?" podala jsem mu ho.

"To se brzy dozvíš," řekl a vytočil něčí číslo… ano už přesně vím, čí bylo.

"Ach, Amando, rád tě slyším," rychle jsem vstala a chtěla mu ten mobil vzít.

"Harolde!" vyštěkla jsem a snažila se mu ten mobil sebrat, ale potíž byla v tom, že byl o něco vyšší než já. Bylo to směšné, ale úsměv na tváři mu to nezkazilo, jen si dál spokojeně telefonoval a pomalu mi zařizoval popravu.

"Děkuji za tvou ochotu, jasně brzy se uvidíme," řekl a zavěsil. Jen se na mě usmál a podal mi můj mobil.

"Máš měsíc volno, co mi za to dáš?"

"Grrr! Nesnáším tě!" zamračila jsem se.

"Já tady nejsem workoholik, navíc mám taky volno."

"Ale já to volno nepotřebuji."

"Ale potřebuješ. Už ti to chození na podpatcích leze na mozek tak, že si v nich zapomněla chodit," zasmál se.

"To nebylo vtipné." Pořád jsem se mračila.

"Je to tak zlé, že chci mít svou přítelkyni u sebe?" řekl jemně a pohladil mě po tváři.

"Tím si to nevyžehlíš. Já jen nevím, co budu celou tu dobu dělat… je to má práce, nemůžeš tam jen kvůli známostem zavolat. Takhle se nic neřeší," zamračila jsem se.

"Ano, chápu to, a jenom díky tomu jsem tě poznal, a jenom díky ní jsem teď tady. Byl jsem idiot, ale to už víš…"

"Harry… miluji tě, jen už to prostě nikdy nedělej, ano?" řekla jsem a objala ho. Cítila jsem jeho horké rty na svém čele.

V tom někdo zazvonil a Harry šel otevřít. Opřela jsem si hlavu a uslyšela známé hlasy. Když o tom tak uvažuji, ta sanitka by možná byla lepší nápad. Niall rychle skočil na pohovku vedle mě a Zayn udělal to samé. Až poté, co zapnuli televizi, si všimli mé přítomnosti. Oba se nevinně usmáli.

"Pěkný večer přeji," řekl Zayn.

"Zdravím, máš nějaký popcorn?" Hádáte dobře, Niall. Nadzvedla jsem oči a ukázala směrem na kuchyň, kam se také poté odebral.

Víte, měla jsem ráda klid, a s těmito pěti jsem ho nikdy nedocílila. Ano, jedině Harolda napadne pozvat všechny své přátele, jen kvůli tomu, že mě bolí noha. Ale starost o mě mají možná jen dva z nich. Ostatní se něčím cpou, smějí se, textují, a dokonce se nechávají malovat od mé mladší sestry mými šminkami! Vyvalila jsem oči a rychle po ní hodila polštář.

Harry a Liam se pořád o něčem bavili daleko ode mne. Asi probírají Hippokratovu přísahu, jelikož se u toho oba tváři velice zamyšleně. Hm, nikdo mě tu nepotřebuje, tak abych šla, stejně si toho nikdo nevšimne. Řekla jsem si a vstala, jak sem řekla - nikdo mě nevnímá, jen možná kdybych těm dvěma vešla před televizi, což samozřejmě dělat nebudu, jelikož potom by začali ječet jako dvě malé holky, což by vzbudilo jinou pozornost a Ellie by se zřejmě také přidala, když už jsme u toho ječení. Pomalu jsem kráčela ke schodům, a když jsem stoupla na první schod, ucítila jsem, jak mě někdo zezadu objal a nadzvedl mě.

"Ne-e," zakňučela jsem, ale to už mě vzal do náručí a pokládal do křesla. Tohle je horší než vězení. Pouze jsem se zamračila a zkřížila ruce na prsou. Pouze se na mě usmál a Liam ke mně přišel. Možná jsem se chovala ještě hůř, než naštvaná Ellie, ale bylo mi to v tu chvíli jedno.