Life is change [your last kiss]

37.

13 prosince 2011

Pohled Leny:

Oba jsme leželi na mole, nedokážu říct, jak dlouho, ale už se rozsvěcovala okolní světla a zdálky byly vidět hvězdy.

Znovu se mi v hlavě zjevila doba, když jsem byla malá holka, popravdě stýská se mi, tak moc. Po domově. Po Benátkách. Po tátovi. Ale věděla jsem, že se to nikdy nevrátí zpět. Nikdy už nebudu ta malá holka, která si hrála na otcově jachtě a zpívala si u toho. Byla šťastná, měla v sobě život.

Věděla jsem, že už jsem někde jinde. Mám jiný život a v něm působí jiní lidé, ale i přes ten fakt mám někdy pocit, že do toho světa nepatřím. Jako bych se ztratila a nevěděla cestu zpět. Jako by mi unikala nějaká důležitá pointa. Smysl života.

Z mých myšlenek mě vyrušil něčí dotek na mé dlani. Otočila jsem svou hlavu a zadívala se mu do očí. Většina z dívek by zabíjela za takové řasy, vlastně by zabíjely už jen za to být právě na mém místě. Já vím.

"Na co myslíš?" zeptal se zdráhavě a přitom mi stále hleděl do očí.

"Je tady krásně, nemyslíš?" odpověděla jsem otázkou. Nevěděla jsem, jak mu odpovědět, nechci tady být za nevyrovnaného člověka.

"Jop, možná kdyby mi nebyla trochu zima…" Možná nebyl vhodný nápad ho tam házet, ostatně, kdybych to neudělala já jemu, udělal by to on mě. Moc dobře jsem věděla, jak ledová je voda v přístavu, zvlášť v prosinci.

"Omlouvám se, ale bylo to v obraně." Nevinně jsem se uculila a jeho to taky nenechalo chladným.

"Byla bych mokrá a byla by mi zima," pokračovala jsem a zamračila se.

"Stýská se ti, hodně?" zeptal se opatrně. Cítila jsem se trochu napjatě, ale to to přešlo hned ve chvíli, když jsem uviděla jeho roztomilé tvořící se ďolíčky a vytvářející se úsměv.

"Ano, ale nemůžu s tím nic dělat, můj domov je teď někde jinde," přiznala jsem.

"Chápu, poslední rok pro mě byl dost chaotický, stále se mi stýská po domově, nejraději bych teď byl doma a díval se s mámou na vánoční pohádky, hádal se s Gemmou nebo dělal cokoliv jiného, tedy ne, že by se mi v tvé společnosti nelíbilo, jen," posadil se a dal si tvář do svých dlaní, "jsou Vánoce," dokončil. Nevěděla jsem, co na to říct, mlčela jsem.

"Promiň, vůbec nevím, proč to říkám, jen… asi jsem to potřeboval někomu říct, promiň, že si to schytala zrovna ty," zamumlal si do dlaní a poté zvedl oči přímo na mě.

"Můžeš mi říct cokoliv, Harry, taky bych byla raději doma se svou sestrou a zdobila vánoční stromeček nebo s ní šla do nákupního centra za tím divným chlápkem, který se převléká za Santu nebo pekla cukroví, ačkoliv by to dopadlo katastrofálně," zasmála jsem se nad představou, jak to dopadlo minule.

"Páni, to si dala na jediný nádech?" řekl přidrzle a culil se.

Člověk mu tady vypráví a on jen sleduje to, abych se neudusila. Vůbec mě nevnímá, jako obvykle.

"Ale to cukroví bych ti nedoporučoval, viděl jsem to před pár dny s toustovačem," zazubil se.

"Ale on na mě zaútočil!" Bránila jsem se s úsměvem na tváři a drkla do něj. Jen se zasmál.

"Dnešek jsem si užil," řekl po chvilce a daroval mi jeden z jeho úsměvů. Usmála jsem se také a skousla si spodní ret a hrála si s prsty, když jsem zvedla hlavu, naše pohledy se setkaly. Viděla jsem v jeho očích jiskřičky, ale snažila se ignorovat fakt, že by tam mohly být kvůli mně.