Nezkrotný živel {Avengers}

22. Ono to ještě existuje?

Věděla jsem, že už nespím, ale při vědomí jsem taky nebyla. Stanula jsem někde mezi. Dokonce zaslechnu i nějaké hlasy. Všude kolem mě se rozprostírala tma, avšak to se hned změnilo na bílou barvu a jako kdyby mnou projela elektrická rána. Že bych už byla mrtvá? Ale to nejde po tom všem! Chtěla jsem konečně porazit tu mrchu Hannah!!

"Juliett," v tom se v té bílé bravě ozvalo s ozvěnou. Ten hlas mi připomínal mého tátu.

"Někdo mě volá?" pozvihnu obočí.

"Ne přímo ječím," najednou se přede mnou objevila povědomá silueta člověka.

"Zvláštní, uši mi to netrhá," poznamenám, až se ten člověk zasměje. Proč ho nemůžu vidět do detailů? Musí mít tak bílý plášť a kápi?

"Stále s humorem jako za starých časů. Před tím než jsi zemřela v elektrárně," uchechtl se. Rozhodně šlo o muže, o tom není pochyb.

"Myslíš...zase umřela? Protože mi něco říká, že teď jsem taky zaklepala pantoflemi," namítnu.

"Zatím jsi nezemřela, jen se ti zpomalil tep na 1/min," opravil mě.

"Mám si tleskat?" nevinně zamrkám.

"Ještě nemáš vyhráno. Musíš překonat cestu s překážkami. Nazývejme to Druhá šance," upozornil mě.

"Není to spíše třetí šance?" neodpustím si.

"I tak se to vezme," pobaveně zavrtěl hlavou. Ať jsem se snažila jakkoli, stále jsem mu nemohla vidět do obličeje.

"Ono to ještě existuje, jo? Já myslela, že na tohle jsou malí děti. Rádi věří kouzlům," nakloním hlavu na stranu.

"Přece chceš ještě žít ne?" náhle zněl tak vážně a malinko zklamaně.

"Ano, ale stále nechápu ten princip. Jak tohle může ještě existovat. Dřívě tomu věřili starodávní faraoni, avšak když člověk umře, už se to přece nedá vrátit ne?" nerozumím pointě.

"Můžu ti k tomu jen říct, že máš zvláštní dar, protože nejsi ze Země," uzemnil mě.

"Eh...cože?" vykulím oči.

"Je čas," už jen oznámil a vypařil se.

"Heeej! Moment!" chňapnu do prázdna v místě, kde stál, ale úplně zbytečně. Zase jsem se ocitla sama v té nekonečné bílé barvě. Není to spíše mlha? Trochu se zamyslím nad jeho slovy a zavrtím hlavou. Nezdá se vám, že je tohle všechno jen pouhé šílenství?

"Jul, on tě miluje," zaslechnu další mužský hlas. Nebo spíš chlapecký?

"Kdo?" nechápu a otočím se kolem své vlastní osy. Nikde nikdo.

"Zapomněla," posmíval se mi dětský hlas.

"Fakt jo?" svraštím obočí a jsem absolutně zmatená. Kdo tuhle šaškárnu vymyslel?

"Kvůli tobě zemřeli lidé!" zavrčel mi u ucha ženský hlas.

"Kvůli čemu?" vytřeštím oči.

"Zapomněla!" zachechtal se druhý dětský hlas.

"Ehe??" můj mozek to nepobíral.

"Víš o tom, že to auto budeš muset zaplatit?" zavanul bílou bravou mužský ironický hlas.

"Jaké?" zatahám se zoufalstvím za vlasy.

V tom začnu propadat tou bílou mlhou a napovel zaječím jak Viktorka u lesa, když na ni spadnul strom.