Vážné Problémy

Rozhovor

Protože se začínám obávat, že tahle kniha je jeden velký hate na mojí rodinu, rozhodla jsem se, že dnešní narozeninovou (už je po půlnoci) kapitolu napíšu jako hate na sebe, abych byla spravedlivá.
Díky tomu, že jsme psali ve škole rozhovor, byla moje práce snazší. Jen jsem ho upravila a prodloužila. No uvidíte sami.

Již před mnoha lety jsem došla k názoru, že dělat rozhovory se slavnými lidmi nemá v podstatě cenu. A tak jsem se rozhodla udělat rozhovor s někým, kdo je mi velmi blízký. Se svojí špatnou stránkou.

JÁ: Zdravím Vás.

ONA: No nazdar.

JÁ: Omlouvám se, že Vás vyrušuji, ale ráda bych vám položila několik otá...

ONA: Není to trochu egoistický??? Však víš, dělat rozhovor sama se sebou.

JÁ: Ano, samozřejmě Vám, to tak může připadat, ale já bych Vám ráda položila jen pár...

ONA: A co schizofrenie??? Netrpíš náhodou schizofrenií???

JÁ: Nejsem si ničeho takového vědoma. Mohly bychom se prosím přesunout k těm otázkám?

ONA: No jo porád. Když holt musíš.

JÁ: Děkuji. Chtěla jsem se vás  zeptat, co jste chtěla dělat jako malá?

ONA: No já měla spoustu představ. Chtěla jsem pracovat jako popelář, abych mohla jezdit na takovým tom stupátku. A když mi bylo asi pět, tak jsem si myslela, že až vyrostu, bude ze mě pirát.

JÁ: To je velice zajímavé. Máte nějaké přešlapy z dětství, kterým se dnes smějete?

ONA: No pár věcí by se asi našlo, že jo. Tak třeba sem vždycky říkala, že až vyrostu, tak ze mě nejdřív bude maminka, pak tatínek, pak babička a nakonec dědeček. Když se mě ptali, co bude dál, řekla sem, že už nic, že to už budu moc stará a rači umřu. Sem vždycky měla nadějný vyhlídky, no.

JÁ: Nadějné vyhlídky- Charles Dickens, nádherná kniha, četla jste ji?

ONA: Eeee???

JÁ: No to nevadí, třeba jednou...

ONA: Hele, přestaň to prodlužovat, začíná to být fakt trapný, takže mi polož už konečně ty pitomý otázky a jdi si po svejch.

JÁ: Eeeee no já...

ONA: No tak se vyžvejkni!

JÁ: Jak...jak si užíváte den?

ONA: Tos jako vážně nebyla schopná vymyslet nic lepšího? A který den myslíš? Ten co před dvouma a půl hodinama skončil? Nebo dnešek (9.5.), když mám narozeniny?

JÁ: Promiňte, ale myslela jsem, že narozeniny mám dnes já?

ONA: Takových snů, když sem byla malá, a podívej se na mě teď. Blbá, teď už devatenáctiletá, holka, co neumí ani pořádně psát a tak ze zoufalství dělá rozhovor sama se sebou.

JÁ: Vy vážně ale mluvíte o mém životě. A zníte, jakoby jste mě velmi dobře znala?

ONA: No však taky jo. Já jsem ty a ty jsi já. Bohužel nebo bohudík, to máš jedno, doplň si, co chceš. Hele a vážně už s tím přestaň, je to hrozný. Co to ukončit s tím, že bych vladtně měla dělat rozhovor já s tebou, protože já jsem v tomhle těle pán a ty pouze host, takže sbohem a šáteček.

JÁ: Počkejte přeci, chtěla jsem se zeptat na víc věcí!

ONA: A k čemu ti moje odpovědi budou, stejně ti nikdo neuvěří, že si se mnou mluvila.

JÁ: Já jen chtěla říct, že... Já...  Víte... Na shledanou.

ONA: Však jsem to řekla už na začátku, ne??? Nazdar!

Snad se vám to bude líbit. Kdyby se chtěl někdo na něco "rozumného" zeptat nebo mi popřát k narozeninám ("vůbec" to nevnucuju) může mi napsat do komentářů. ;)
Mějte se
Bellatrix9599