„Ty to nechápeš...nechci tě ztratit. Nikdy." zašeptal a v očích se mu leskly slzy.
„A ty si vážně myslíš, že mě to zajímá?!" vykřikla rudovlasá dívka a odešla.
James a Lily. Kapitola sama o sobě. Ona je jeho sen a on její nejhorší noční můra.
Co kd...
Lily Jen co otevřela oči a protáhla se, hlavou ji proběhla věta konečně, dnes se jede do Bradavic! Za celé letní prázdniny se uviděla s kamarádkami jen jednou na tři dny, když přespaly u Zoe.
Její rodiče nebyli doma. Jejich dům měl zvláštní děsivou, temnou a ponurou atmosféru. Jakoby na některé věci bylo použito zastírací kouzlo, ale nechtěla jsem se ptát. Třeba jen nestihli uklidit a její rodiče spěchali.
Rychle jsem si šla dobalit poslední věci, když v tom uslyším sovu, jak klove na okno. Mamka to asi taky zaslechla a oznámí mi : ,,Lily, zlatíčko už jsi vzhůru? Je tu zase ta sova a já nechci aby mě zase poklovala, protože ten dopis není určen mě. Tak si pro něj pojď!" seběhnu - stále ještě v pyžamu - schody a běžím k oknu. Neeeeeeee. Prolítne mi hlavou, když uvidím sovu. Hned jsem ji poznala, protože tahle sova sem létá šest let a patří jednomu egoistickému paku, které neví co je to hřeben. Ano, patří Potterovi.
Vezmu si od sovy obálku a jdu zase nahoru. Hodím ji na postel, však ona neuteče. Jdu do koupelny, ve které je má sestra. Máme totiž společnou koupelnu. ,,Dobré ráno, Petunie.“ zašeptám. Chvíli nic neříká a já přemýšlím, jestli to vůbec slyšela. Nakonec řekne : „Špatné ráno, zrůdo.“ . Sice mě to mrzí, ale už jsem si že těch celých šest let zvykla.
Učešu se a vyčistím si zuby. Uslyším ránu na schodech. Vykouknu že dveří a musím se zasmát. Taťkovi totiž, tak jako každý rok spadl můj kufr že schodů. Je zevnitř zvětšený nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, tak je trošku těžší...
,,Lily něco si obleč a pojď na snídani, ať stihneš ten vlak!“ řekla mamka hlasitě, abych ji slyšela i v koupelně. „Jasně, dej mi minutku.“ řeknu směrem ke schodům.
Obléknu si kupičku věcí, kterou jsme včera s mamkou vybíraly.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*Jen ty šaty, bez těch doplňků a bot.
Dám si domácí pantofle a jdu se nasnídat. „Co si dáš, zlatíčko?“ „Asi jen tohle.“ ukážu dva lívance s marmeládou a natřu si je.
Jdu dát prázdný talíř do dřezu a vezmu si jediné boty, které mám v botníku. Ostatní jsou už dávno sbalené v kufru.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nasedneme do auta a jedeme. Taťka s mamkou si povídají a občas se mě na něco zeptají, ale já převážně koukám z okna a přemýšlím. O Bradavicích. O kamarádkách. O profesorech. O jídle ve velké síni. O Prasinkách. A o tom jak mi to doma bude chybět.
Vystoupíme z auta a taťka mi vytáhne kufr. Zastavíme u sloupu devět a deset a rodiče se se mnou loučí, objimají mě a říkají, ať jim píšu.
Projdu sloupem a jsem na nástupišti. Rozhlédnu se. Za patnáct minut bude jedenáct a holky nikde.
Jdu tedy do vlaku si sednout na naše obvyklé, oblíbené místo.
Přece nebudu stát venku před vlakem a riskovat, že mě uvidí Potter! Pomyslím si a nad svými myšlenkovými pochody se musím uchechtnout.
Rozrazí se dveře a stojí tam Chantelle a za ní Zoe. Všem se rozlije po tváři široký veselý úsměv. Obejmeme se a pozdravíme.
