Namočila jsem si obličej studenou vodou abych se trochu probudila. "Uf doufám že nic nepokazím" Párkrát jsem za sebou hluboce zadýchala abych se vzpamatovala. "Musím vypadat co nejlíp" Prohrabala jsem malou taštičkou a vyndala pár "šminek". Tužka na oči, slabší oční stíny, tekutá tužka na oči, pudr, tvářenka, korektor a lesk na rty jo mám všechno. Začala jsem se tedy malovat "snad mi to vydrží" zahuhňala jsem si pro sebe. Když jsem se domalovala položila jsem si otázku "co s vlasama?" Jo to kdybych věděla. Prohrabávala sem se vlasy a najednou mě napadl rybí cop. Tak jsem si tedy učesala vlasy a začala je zamotávat do rybího copánku. "Jo vypadá to celkem dobře" Podívala jsem se na sebe do zrcadla.
Když jsem vyšla z koupelny ustlala jsem si postel a šla si pro oblečení které jsem měla připravené na židli s tím že bych s ním mohla zabodovat. Pomalu jsem odkráčela zase do koupelny jenže v tom mi zapípal mobil. "Huh? kdo to zase může být" otočila jsem se a šla směrem kde stála postel. Aha vybitá baterka. Vyndala jsem nabíječku ze šuplíku dala jsem ji do zásuvky a připojila na mobil. Zase jsem napochodovala do koupelny s oblečením a převlíkla se. Prohlédla jsem se v zrcadle a usoudila že to je fakt dobré.
Bylo 8 a já nevěděla co dělat. Šla jsem si pro mobil a sedla si k pracovnímu stolu, prohlížela jsem si fotky ze základky když v tom mi u jedné fotky málem ukápla slza byla jsem tam já a moje nejlepší kamarádka a kamarád byli to dva jediní lidé co mi dokázali vždycky pomoct byli tady pro mě když mi bylo nejhůř jenže se stalo to nejhorší moji nejlepší kamarádku srazil její táta když couval autem z garáže a nekoukal se do zadního zrcátka byla v kritickém stavu už jí nebylo pomoci a já jsem byla na dně ale ještě tu byl Oliver Sykes můj nejlepší kamarád už od 1. třídy jedině on mě držel nad vodou po té nehodě on tu byl pro mě jenom pro mě jenže v 7. třídě se odstěhoval a já už o něm nikdy neslyšela bylo mi to líto protože pro ně jsem žila, oni byli celý můj život. "Tak dost kecání musím se vzpamatovat" Byla bych nerada kdyby se mi roztekl make-up. Vrátila jsem mobil zpátky do nabíječky a vytočila Justinovo číslo.
S:" Ahoj Justine si tam?"
J:" Ahoj jo děje se něco?"
S:" Ne jenom jestli by jsme se nemohli sejít dřív"
J:" No tak jo v parku?"
S:" Jo za pět minut tam jsem"
J:" Ok pa"
S:" Ahoj"
Zavolala jsem Justinovi jenom proto že bych tady sama asi brzy zešílela. Vzala jsem si menší kabelku do ní dala klíčky, mobil a malý hřebínek pro nouzový případ a vyrazila jsem. "Tohle je tvůj velký den Sadie tak se snaž" Zopakovala jsem si tu větu asi padesátkrát.
Šla jsem kolem školy do parčíku po kamenné cestičce a přitom se koukala do země. Omylem jsem vrazila do jednoho kluka. "promiň neviděla jsem tě nejspíš mi začneš nadávat jaká jsem pitomá husa, tak do toho"
"Proč" Ozval se povědomý hlas předemnou.
"No každý mi za tohle nadával tak nevím jak ty" Bádala jsem nad tím odkud ten hlas znám ať jsem se snažila sebevíc nemohla jsem si vzpomenout.
Najednou se kluk co stál předemnou otočil a já div neomdlela.
"O-o-oli" Zakoktala jsem.
"My se známe?"
"Nedělej že si mě nepamatuješ Sadie Wanster."
"Sadie jsi to ty vážně?!"
Skočila jsem mu do náruče a přimáčkla si ho k sobě a on mi obejmutí s radostí oplatil.
"Kde ses tu vzal a proč ses mi za celou tu dobu neozval!" Vyprskla jsem na něj trochu naštvaně ale zároveň jsem byla strašně ráda že ho vidím.
O:"Nechceš to spíš probrat na klidnějším místě protože vypadá že bude bouřka."
S:" Jo dobře dobře ale ještě si musím něco zařídit" Musela jsem zavolat Justinovi že nepříjdu dneska vůbec no radši jsem mu napsala SMS.
Konéééc...dílu. Zase byl krátký ale psala jsem to v půl 12 večer takže děkuji za pochopení a zatím čus :)
