Prosím než začnete číst zapněte si písničku která je na boku děkuji :) Příjemné čtení :)
Dala jsem si ruce za hlavu a blbě civěla do stropu který mě tolik fascinoval. Uslyšela jsem odemykání vchodových dveří...Zpozronila jsem a vyskočila z postele. "Pane bože to už je tolk hodin?!" vyjekla jsem ha šla vzbudit Oliho...Ale ten se neobtěžoval vstát. "Dělej vstávej" okřikovala jsem ho pořád ale on furt nic. Určitě mě slyšel! Nakonec jsem po něm hodila polštář který ležel po mém levém boku.
"Děje se něco?" konečně promluvil a jen se převalil na druhý bok.
"Jo děje rodiče přijeli!" řekla jsem naštvaně
"A to je problém?" odpověděl mi klidným hlasem a potom otevřel oči.
"Pojď mi pomoct honem!" řekla jsem mírným tonem aby nás nebylo slyšet dolů. Opravdu tady byl strašný bordel nejspíš jsme to trochu přepískli. V duchu jsem si dávala facky ale nepomohlo to.
Snažili jsme se to co nejrychleji uklidit. Pokus však marný máma vrazila do pokoje a k mému štěstí byl Oli jenom v kalhotech. "To snad ne" podívala jsem se na mámu která byla rozzuřená vůbec nevím proč..."Mami já to vysvětlím"
"To teda vysvětlíš!" štěkla po mě a já udělala krok dozadu. "Pojď dolů okamžitě!" zařvala ještě jednou a šla dolů. Vrhla jsem se Olimu do náruče a začala brečet hladil mě po zádech a snažil se mě utěšit jenže já nad tou myšlenkou že už se sním nebudu moct scházet jsem se rozbrečela ještě víc.
Ze zdola se ozval matčin hlas. "Sadie okamžitě pojď dolů!" Utřela jsem si slzy a šla dolů.
"Co ti na něm tak vadí?!" okřikla jsem jí a už jsem cítila jak se mi valí slzy z koutku očí...
"Jaký mám problém?! Je mu ani ne 18 a už je potetovanej všude! Ty potřebuješ někoho slušnýho a vzdělanýho...Já chci pro tebe jen to nejlepší" Udiveně jsem se na ní podívala a dodala "Mami! On je slušný i vzdělaný,milý,hodný,chápavý..." Jenže mamka se nedala.
"Určitě na to nevypadá! V mém domě nebude už ani minutu!" Takže v jejím domě jo?! Pokud je to teda její dům tak já půjdu s ním když to teda není taky můj dům!
Běžela jsem do pokoje a bez jakého-koliv slova jsem si vyndala svojí sportovní tašku a začala do ní házet věci ze skříně. Trička,mikiny,tílka,spodní prádlo a ostatní věci...Na sebe jsem hodila tygrovaný svetr a legíny a zaběhla do koupelny kde jsem se učesala a trochu namalovala. Potom jsem si naházela osobní higienu do kabelky ještě s elektronikou a vzala Oliho dolů.
"Sadie počkej kam chceš jít?" řekl nechápavě.
"Je mi to jedno pryč odsud já už tě nechci podruhý ztratit!" ucítila jsem další slzy ale ty jsem v sobě udržela. Nazouvala jsem si svoje boty jenže v tom ke mě přišla máma a řekla "Kam chceš jako jít?!"
"Řekla si že to je tvůj dům takže já jdu s ním když to teda není už ani můj dům!" vyvlíkla jsem se jí z ruky a šla. Vyndala jsem svůj mobil a zavolala nám taxíka.
"Sadie vrať se domů mě neztratíš!" objal mě a já se cítila v bezpečí.
"Ne s ní už tam nebudu ani minutu! Já se tam nechci vrátit" podívala jsem se na něj smutně a přitom tak bezmocně. sss...Zase ta pitomá bolest jenže teď to slyšel i Oli.
"Co ti je co tě bolí?" zepal se mě ustaraně
"Ne je to v pohodě" pokoušela jsem se o falešný úsměv ale v tom další pichlavá bolest. Byla jsem staršně slabá a skácela jsem se Olimu do náruče.
Z pohledu Olivera
Zdála se mi strašně slabá a bezmocná. O chvíli později jí něco bolelo a nebyla schopná mi něco říct a potom se mi skácela do náruče. Neváhal jsem a zavolal její matku která očividně semnou už nechtěla mít nic společného...Jelikož ještě předtím zavolala taxík který zrovna přijel tak jsem jí tam položil a sedl si k ní. Nadiktovali jsem řidiči aby jel do nemocnice. "To bude dobré" opakoval jsem si pořád pro sebe a doufal že to dobré bude...Když jsme dorazili k nemocnici běžel jsem se Sadie v náruči k recepci aby zavolali doktora. Byla tam i její matka a potom i otec který přišel hned jak jen to bylo možné. Já se k ní taky dostal ale její matka z toho nebyla nadšená celou dobu mě zabíjela pohledem. Přišel tam doktor a začal jí vyštřovat byl jsem z toho na prášky. Slíbil jsem že tam budu po celou dobu dokud se neprobudí
Z pohledu Sadie
Pomalu jsem otevírala oči a zaregostrovala ten ohavný zápach. Cukla jsem s sebou a někdo na mě šáhl. Odlepila jsem oči od sebe i když to vůbec nešlo byla jsem úplně vysílená, slábá..."Sadie!" křikl po mě známý hlas který jsem moc dobře znala začala jsem rozpoznávat osobu která seděla po mé pravé straně.
"K-Kde to jsem?" řekla jsem nechápavě
"Jsi v nemocnici" začínal být strašně smutný a já furt nevěděla o co se jedná.
"A co se mi stalo" chtěla jsem zvednout ruku ale nešlo to byla jsem tak strašně slabá.
"M-Máš leukémii" vykoktal ze sebe Oli a začal brečet. "To-to je nemožné já nechci!" byla jsem strašně vyděšená co teď semnou vůbec bude. "Já mám sny! Já nechci umřít!" začala jsem panikařit a zároveň histericky brečet. Podívala jsem se na své ruce které byli hodně viditelně pohublé potom jsem se podívala na své tělo které bylo taky značně pohublé..."Prosím řekni že se našel nějaký vhodný dárce" podívala jsem se na Oliho jenže ten měl tvář zakrytou dlaňemi.
"Ještě ne" odpověděl zklamaně a hladil mě po vlasech. "Obětoval bych se pro tebe ale nemáme stejnou krevní skupinu je mi to líto" nad touto odpovědí jsem se zarazila on by to pro mě udělal?!
"Díky" usmála jsem se na něj
"Za co?" zeptal se zmateně a nechápavě
"Za to že by si mi daroval kostní dřeň to by jen tak někdo neudělal!" to už jsem byla maximálně unavená a vysílená tak jsem raději usnula...
Ahoj :) Doufám že se díl líbil tajten měsíc nebudu skoro vůbec psát takže ještě vydám 2-3 díly protože potom jedu na soustředění a hned potom na dovolenou no a pak už je škola :// A přemýšlela jsem o tom že nějaký ten koment by taky neuškodil :D Ale nechci vás do toho nutit to je na vás :) Mějte se krásně a zatím čus! :)
