"Hm?" odpověděla jsem mu klidným hlasem.
"Co se tady stalo?!" z jeho hlasu šli slyšet obavy.
"Nic se nestalo omylem jsem upustila skleničku když jsem zapíjela prášky na bolest hlavy."
Přišel a hladil mě po vlasech. Udělala jsem na něj zamilovaný úšklebek abych mu dala najevo že ho mám ráda.
"A je ti aspoň už líp?" zeptal se váhavě
"Jo ale mám na tebe jednu otázku! proč jsi mi neřekl že tu máš sestřenici a že tvoje mamka tě chtěla přihlásit kvůli mě?! neříkám že nejsem ráda protože s Kate se známe ale říct si mi to mohl."
"Ještě na to nebyla ta správná chvíle ale o tom že mě mamka vlastně moje teta přihlásila sem kvůli tobě o tom nic nevím."
A dal mi letmý polibek na čelo. Pousmála jsem se a zavřela oči.
Zašeptal mi do ucha dvě slova "miluji tě".... " já tebe taky!" sice to moc romanticky nevyznělo ale co by jste chtěli od nemocného člověka?!
"Když budeš něco potřebovat řekni mi!"
To bylo jediné co jsem zaregistrovala protože potom už jsem pomalu usínala.
......
Když jsem se probudila kolem mě byl houf lidí v nějakých modrých pytlech a chlap v bílém plášti všechno jsem viděla tak rozmaně a bylo mi strašně špatně. Po chvilce jsem začala rozpoznávat lidi. "Cože?! kde to jsem proč tu jsem a jak jsem se sem dostala?! Začala jsem být nesvá vrtěla jsem se a potom jsem se uklidnila ale furt jsem nechápala co tu dělám.
"Proč tu jsem?!" chtěla jsem znát odpověď ale všichni na mě koukali divnými pohledy. Počkat proč je tu Oli a Justin a moje mamka?!
Myslela jsem si že je to jenom zlý sen a já se z něho co nejdřív probudím.
Koukala jsem na ně neviným pohledem jenže když jsem se natočila na stranu kde seděla mamka která nevypadala zrovna nešťastněji. Podívala jsem se na ni a tiše se zeptala "mami co tu dělám?!"
"Sadie doktoři ti našli v krvi extázi" Vypadala že už asi nebude slova
"Strašně si vyváděla" Dal se do řeči Oliver "Na vše si nadávala říkala jsi že se ti motá hlava a viděla si něco co nebyla ani pravda" Kroutil hlavou "Jak jsi mohla Sadie ?!" Zvýšil mírně hlas "Co tě to popadlo ?!" Chrlil na mě slovo za slovem.
Do hovoru se vložil Justin "Olivere nesmíš na ní tak rychle nevidíš že je vyděšená."
"Ty mlč" vyprskla jsem na něj.
"Mohli by jste nás nechat s Oliverem o samotě prosím bude to jen chvilka."
"Dobře ale opravdu jenom na chvilku potřebujete se pořádně vyspat zažila jste velký šok." řekl doktor a potom odešel i s mamkou a Justinem.
"Olivere prosím věř mi že jsem nic takového nekupovala a ani nikdy nebrala chtěla jsem si vzít jenom prášky na bolest hlavy!" řekla jsem zoufale ale plná naděje že mi Oliver odpustí.
"A proto si to řešila extází?!"
"Ale...přísahám někdo mi to tam musel dát."
"Promiň ale nemůžu být a někým takovým...Ahoj"
Moje poslední jiskřička naděje zmizela.
"Navíc mě pravděpodobně vyhodí z mojí milované školy."
Cítila jsem jak se mi do očí ženou slzy a taky jsem je vypustil ven tohle jsem vážně neudržela.
Do místnosti přišla moje mamka a byla na mě dost naštvaná. Měla jsem na krajíčku protože jsem byla psychicky na dně chtěla jsem na ní zařvat ať vypadne ale v tom přišel doktor za což jsem byla ráda.
"Paní Wansterová vaše dcera potřebuje klid a nebylo by dobré ji stresovat." odvedl matku ven a už se nevrátil.
Nastal večer a ke mě přišla sestřička s večeří. "nemám hlad" řekla jsem nepříjemným hlasem "ale slečno přestat jíst není řešení!" nasadila co nejsladší tón.
"Jak vám to mám říct že jíst nechci!"
"Tak já vám to tu nechám." řekla a odešla.
A mě se chtělo zase brečet. "Já chci umřít" opakovala jsem pořád dokola. V tom jsem uslyšela rychlé kroky mířící přímo k mému pokoji. Přivezli nějakou dívku vypadala tak na 12-13 měla obličej celý pomačkaný a rozmlácený. Bylo mi jí líto a v tom okamžiku se ze mě stal úplně jiný člověk. Člověk co řeší život cigaretama, drogama a sebepoškozováním.
Z toho co jsem slyšela tak se tak holka jmenuje Zoe. A že jí někdo přepadl.
"No alespoň tu nebudu sama." pomyslela jsem si v duchu...
Konec dílu doufám že se líbil a zatím Čus! :)
