Přišli jsme domů,Ivana o nás měla starost,když viděla Jáchymovu bledou tvář a skoro prázdných očích tak jí to asi došlo..
- ,Co se stalo?' začala mít vetší strach
- ,Byli jsme venku,přecházeli jsme ulici a ..' umlčela jsem se,nemohla jsem to nějak doříct- ,A?' tázavě se na mě podívala
- ,Prostě Jáchym se zadíval do světel auta a myslí že se mu vybavila ta autonehoda a myslím si,že bude nejlepší aby se s tím co nejrychleji začalo něco dělat' začala jsem cítit jak se mi derou slzy do očí
- ,Aha.. a co se přesně stalo?' byla skleslá a věděla že je zle
- ,Podíval se do těch světel,koukal do nich dlouho,poté se skácel zemi a začal se klepat,bylo hrozné to vidět a ještě horší je teď to popisovat' neubránila jsem se slzám
Ivana mě obejmula,Jáchym byl celou dobu u sebe nahoře,nic si nepamatuje a ani neví co ho čeká..
DALŠÍ DEN..
Jeli jsme brzy ráno do nemocnice,jela jsem i já,nechci ho v tom nechat samotného.Vzali ho po dlouhý době,řekla jsem že počkám na chodbě.Přecházela jsem dlouho sem a tam.Byli v ordinaci už celkem dlouho a já se začala čím dál více obávat.
Vyšli z ordinace,Jáchym byl bílý jak stěna.Přišla jsem k nim.Ivana měla v očích jiskry,ale ne jiskry strachu,ale jiskry štěstí..
- ,Vyšetřili ho,nic mu není,je to pouze trauma po nehodě z kterýho se brzy dostane,není to nic vážného' řekla s klidem
Oddychla jsem si.Byla jsem ráda,že je vše v pořádku,jela jsem s nima na oběd,sice bylo asi 3 hodiny,ale ani jeden jsme dlouho nejedli.Potom jsem jela k nim domů,kde jsem byla do večera,povídali jsme si a najednou mi zazvonil mobil..
Tuto část věnuju těm kteří to čtou')
Ještě dnes mám v plánu sem dát další knihu,snad se vám bude líbit;)
