War or Love?

6. pomsta

Suze

Otočím se a nadhodím svůj nejnevinnější úsměv, který umím. "Jsem právě na odchodu" zamrkám na něj.
Nesnáším tohle chování, ale co mám dělat tohle je nouzovka.
"A ty bys mohl být tak hodný, nechat mě jít a neříkat ostatním, že jsem tady byla že jo Fredy?" Zeptám se ho a kouknu se na něj svým štěněčím pohledem.
Pobaveně se ušklíbne.
"Nevěřím, že to ještě zkoušíš." Mrkne na mě.
"I když musím přiznat, že za ten výraz bych ti dal pětikorunu."
Ještě víc zvýrazním svůj dosavadní výraz, aby mou žádost pořádně zvážil a odpověděl tak jak já chci.
"Tak vidíš, já teď půjdu a nikomu to nemusíme říkat." Oznámím mu a v duchu ho prosím, aby souhlasil.
Vážně se s nima nechci setkat.
Teda hlavně s Lukasem. Potom, co psal...
"Předem se omlouvám vážně, ale pamatuješ si, co jsem ti psal?" zeptá se mě, já se zamračím a narovnám se v zádech.
"Co přesně myslíš?" Zeptám se ho podezíravě a o krok couvnu.
Znám přesně tenhle typ úsměvu a jiskřičky v očích, které většinou naznačují, že dotyčný má něco v plánu.
A většinou to pro druhé, v tomhle případě pro mě, nekončí moc dobře. Vím to, protože takhle se vždycky tváři Elis, když mi chce něco provést.
"Lukas je můj nejlepší kámoš." Řekne.

Sakra, řekne jenom tuhle větu a zatraceně pro mě to bylo víc než kdyby něco vysvětloval.
Reagovala jsem instinktivně.
Prudce jsem se otočila a udělala krok do strany. Jenže i přes mou docela rychlou reakci to bylo pozdě.
Lukasovi ruce mě popadly za boky a vyzvedly do vzduchu.
Vykřikla jsem když si mě přehodil přes rameno jako bych nic nevážila. Naprosto netuším, jak se ke mně dostal tak, že jsem ho neslyšela, ale prostě byl za mnou, nebo teď už spíš pode mnou.
"Koukej mě pustit na zem." Vykřiknu a máchnu rukama jenže se při tom nebezpečně nakloním k jeho pozadí a tak toho raději nechám.
Nechci skončit rozmázla na zemi.

"Věř mi, nejsi zrovna nejlehčí i když sebou neházíš a kdyby sis se mnou normálně psala,neurážela mě a já ti neslíbil, že ti to vrátím, rozhodně se s tebou netahám blondýno." Plácne mě přes zadek.
Zalapám po dechu a zaskřípu zuby. Blondýno? Vážně Lukasi?!
"Jestli mě hned nepustíš zabiju tě." Zavrčím na něj skrz zaťatý zuby.
Jeho tělo se začne otřásat smichy. Nejenže mě právě urazil a naznačil, že jsem tlustá, ale ještě má tu drzost šahat na mě a smát se mi.
"Sorry zlato, ale já tě varoval. Svý sliby plním, vždycky."
Zanumlám tichou nadávku, docílím tím jen další salvy smíchu z jeho strany. 
Zvednu hlavu.
Za náma se se smíchem loudá Fredy. Jakmile spatří můj vražedný výraz, nevinně se usměje a pokrčí rameny.
"Jestli si myslíš, že tebe má pomsta mine tak se šeredně mýlíš" zamumlám naštvaně načež zvedne ruce v obranném gestu a já se snažím ignorovat další příval smíchu vycházející z toho pablba pode mnou.
Hmm.
Třeba by mi Fredy ještě mohl pomoct, jen ho k tomu dokopat.
"Když mi teď pomůžeš slibuju, že ti nic neudělám." Nabídnu mu a kouknu se na něj s psíma očima.
"Promiň ale nemohu sloužit." Pokrčí rameny a trochu pobaveně ale zároveň i lítostivé se na mě podívá. "Když si něco vezme do hlavy nikdo ho už nepřiměje změnit názor."

Zamračím se.
"Srabe" zamumlám. Najednou na zadku ucítím štiplavou bolest. Natočím hlavu, jak nejvíc mi právě ta pozice ve který sem umožní a výhružně se na Lukase podívám i když vím, že mě nemůže vidět. 
"Ještě jednou se dotkni mýho zadku a vykastruju tě. " Zasyčím na něj. Parchant.
Co si to dovoluje.
"Nemáš nabádat mý spoluhráče proti mně." Ušklíbne se, ale mýho zadku se, naštěstí pro něj, už nedotkne,protože přísahám,kdyby to udělal, kastrace by bylo to nejmenší, čím by si prošel.
"Navíc myslím, že ti tady nikdo nepomůže" pokračuje Lukas se smíchem.
"Jsem kapitán." Oznámí mi.
Neřekne to vychlubovačným tónem což mě překvapí. Spíš tiše, hrdě a zodpovědně, kdo by to byl tušil? A navíc kapitán? Že mě to nepřekvapuje.
Je přesně takový jaký by kapitán měl být.
Blbec.
"Hmm..." Zamručím jenom. "Nechceš mě už pustit? Říkal jsi přece, že jsem těžká, takže bys mě mohl položit na zem. Už jsi mi všechno vrátil fakt příště odepíšu." Řeknu mu ve snaze ho ukecat.
Zasměje se.
"To by ale nebyla žádná zábava." Odpoví mi se smíchem. "Tebe čeká sprcha holka" dopoví to a já ztuhnu.
Že právě neřekl to co si myslím, že řekl. Že se mi to jenom zdálo.
"Ne" vykřiknu rychle, když mi dojde, že to myslel vážně.
"Ne ne ne ne ne ne ne" koktám ze sebe a zase sebou začnu házet a tentokrát mi je jedno jestli skončím na zemi, jen když se vyhnu sprše. Vážně nestojím o to být mokrá.
"To nemyslíš vážně" křičím zatímco se ten idiot čím dál víc směje.
"Okamžitě mě pusť dělej." Snažím se dostat pryč, když uslyším ránu. Jakoby někdo kopnul do kliky aby otevřel dveře.
Ten idiot mě vážně bere k nim do šatny do sprchy.
" Opovaž se. Ne. Pusť mě. Jestli to uděláš už s tebou v životě nepromluvím." Snažím se ho přimět,aby mě pustil a nevšímám si pohledů jeho spoluhráčů, kteří se právě převlékali.
Za jinych okolností bych si ten pohled nejspíš užila, protože většina z nich tam byla bez trička, ale teď jsem měla trochu jiný problémy.
Lukas mě položil do sprchy a zaterasil mi cestu, abych nemohla utéct a naklonil se k čudlíku, kterým se pouštěla voda.
"Nedělej to vážně." Kouknu se mu do očí a snažím se o štěněčí pohled. To už k nám přiběhne většina z týmu tupounů a jen nás sleduje místo toho aby mi někdo z nich pomohl.
"Co kouzelný slovíčko." Zeptá se mě a nakloní hlavu na stranu. Pozvednu obočí.
"Abrakadabra?!" Odseknu s otazníkem na konci, když si vzpomenu, že přesně to samé řekl on mně.
V očích se mu pobaveně a pekelně nebezpečné zaleskne a dotkne se tlačítka.
"Počkej" zarazím ho a on se na mě znovu s úsměvem podívá, ostatní se jenom pobaveně ušklíbnou.
Rozhlédnu se kolem a zkoumám jejich tváře. Někteří se na mě pobaveně šklebí a jiní jako třeba Fredy a James se na mě usmějou. 
Očima se vrátím k Lukasovi.
"Prosím" řeknu na konec skrz zaťatý zuby. Měl by vědět, jak moc jsem se teď přemohla.
Já neprosím. A už vůbec ne někoho jako je on.
"Roztomilý" odtuší a zmáčkne knoflík.
Vykřiknu šokem ze studený vody, která na mě začne téct.
"Parchante" zakřičím na něj a snažím se dostat pryč. Jenže on mi spolu s ostatními blokuje cestu, až do doby dokud nejsem úplně mokrá a voda se vypne. V tu chvíli všichni o pár kroků se smíchem ustoupí.

Nasupěně se na ně podívám. Z vlasů, z trika i z kalhot mi teče voda. Mohla bych ze sebe ždímat.
Vyhledám ho očima.
Spokojeně se na mě usmívá s jiskřičkami v očích.
Zavraždím ho pohledem.
Jednou.
Dvakrát.
Ještě snad tisíckrát.
Doufám, že ví, jak si to podělal.

"Ty!!!" Zavrčím na něj.
"Pojď sem ať tě můžu zabít." Křiknu na něj a musím vypadat dost hrozivě, protože většina udělá krok zpět.
Jenže tomu blbečkovi, na kterého má slova i pohled byly určeny,  to úsměv z tváře nevymaže. Jen zvedne ruce v smířlivém gestu a s úsměvem o krok couvne.
"Opovaž se teď někam odejít." Zakřičím na něj znovu a vyjdu směrem k němu. Rychle se vydám za ním.
Rozeběhne se a já za ním.

Upřímně netuším, co přesně mu chci udělat, ale chci aby trpěl.
Kluci se rozeběhnou za námi a rozdělí se na dvě části. Jedni začnou křičet a povzbuzovat Lukase, který se jen spokojeně zasměje.
A druzí, se smutkem musím říct, že jich bylo míň, křičeli moje jméno. Podle toho čeho jsem si všimla to byl hlavně James, Fredy a Chris.

Fredy si to nejspíš u mě chtěl vyžehlit ještě nevím jestli ho zahrnu do svý pomsty.
Najednou se Lukas prudce zastaví a přestane se smát. A já to samozřejmě neubrzdím a narazím do něj.
Mrknu přes Lukasovo rameno, abych se podivala,proč tak najednou zastavil, když promluvil.

"Zdravíčko trenére." Zašklebí se na Boba, ale na očích mu je vidět něco jako obava? Starost? Nebo provinilost?
Bob sjede pohledem z Lukase na mě krčící se za Lukasovími zády a zamračí se.
"Proč jsi u všech pekel celá mokrá?" Zeptá se mě s pozvednutým obočím.
Kdybych mu teď řekla, co Lukas udělal, nejspíš by z toho měl dost velký problémy, ale...
To by nebylo ono.
Pomstím se mu sama.
Boba z toho vynechám.
Tohle bude mezi mnou a ním.
Právě mi totiž vyhlásil válku, kterou vyhraju.
Prostě musím.
Už jen proto, abych mu srazila ego.
Ještě mě bude prosit na kolenou, abych mu odpustila.

"Je vedro." Odpovím jenom a pokrčím rameny.
Podezíravě se na mě podívá. Nakonec ale jenom pokrčí rameny.
"Nakonec si teda přišla jo? Co že si změnila názor?" Zeptá se mě.
"Zapomněla jsem si tady sluchátka." Odpovím mu a.... Sakra to snad ne.... řekněte mi že mi je ten blbec nerozbil. Začnu si zběsile šahat do kapes.
"Jsou tady" ozve se za mnou a já úlevně vydechnu, když uvidím Fredyho, jak drží má sluchátka i s mobilem.
Ještě že na něm mám heslo. Musel mi je někdy vyndat.
Vezmu si je od něj.
"Dík." Usměju se, ale pak se zamračím. Tímhle si to ještě rozhodně nevyžehlil.
"Fajn. Běž se převléknout do něčeho suchého ať nenastydneš a vy ať jste do deseti minut tady." Dopoví ke klukům a jako na povel se všichni včetně mě  otočí a vejdou zpátky do šatny.
"Tak" založím si ruce v bok, když zavřu dveře a kouknu se na Lukase.
"A teď mi laskavě řekni, co si mám podle tebe vzít na sebe." Zamračím se na něj.
Bude trpět. 

Pokračování příště...
Máme tu další kapitolu.
Snad vás alespoň zaujala.
🤗