War or Love?

41. zrada

Suze

Uplynul další den a moje nálada se nijak výrazně nezměnila. Několikrát mě navštívily holky, aby mě někam vytáhly, ale neměla jsem náladu. Zajímalo by mě jestli tahle otupělost, co cítím v srdci někdy přejde. Protože mám pocit, že se toho už nezbavím.
Ozve se zaklepání na mé dveře.
Nereaguju.
Nemám náladu na jakoukoliv společnost. Třeba když nebudu odpovídat tak usoudí, že jsem umřela a nechají mě na pokoji.
Po chvíli se dveře otevřou a já zasténám. Proč mě nemůžou nechat na pokoji?
"Sue?" Ozve se hlas Jonase a po chvíli ucitim, jak se postel prohne pod jeho váhou.
"Dával jsem ti dost času, aby sis utřídila myšlenky, ale už to přeháníš."
Já že to přeháním? Jsem nešťastná. Tak proč mi tady nadává?
"Čekal jsem až za mnou přijdeš sama,ale to si neudělala, takže jsem musel přijít za tebou."
"Nechci o tom mluvit." Odseknu a přikreju si hlavu polštářem. Jonas mi polštář vezme a otočí mě k sobě.
"Ne. Už toho mám dost. Dneska to skončí a to hned potom, co mi řekneš, co se vlastně stalo."
Překvapeně se posadím. Takhle se mnou Jonas už dlouho nemluvil, ale možná...možná má pravdu.
"Neodejdu odsud dokud mi to neřekneš. U Ryana jsem to nechal, ale teď už tu chybu neudělám, takže mi laskavě řekni, co se stalo."
"Počkej počkej." zarazím ho. "Jak to myslíš s Ryanem?" Podívá se ne mě jako na blázna.
"Myslela sis, že nevím, že ti ublížil? Do teď nevím, co přesně se mezi vámi stalo, ale vím, že se něco stalo. Nejsem blbej."
Otevřu pusu, abych k tomu něco řekla, ale on nad tím mávne rukou.
"To teď řešit nechci, ty mi teď hezky řekneš, co se stalo."
A tak jsem mu to řekla.
Všechno.
I to co mi potom řekl Lukas.
A taky to co říkal Chris.
A jak jsem to tak vyprávěla, postupně to ze sebe dostávala.
Ulevilo se mi.
Když dovyprávím, co se vlastně stalo, Jonas jenom mlčí.
"Proč nic neříkáš?" Zeptám se ho lehce nervózně. Ani nevím, proč vlastně jsem nervní, ale byla.
"Nemyslíš si, že to co ti řekl, myslel vážně? Co když říkal pravdu? Nad tím jsi nepřemýšlela? Člověk přeci někdy dělá chyby a jestli to myslí vážně tak bys mu přeci..."
Začne ale já ho přeruším.
"Jasně že jsem vzala v úvahu, že je to celý pravda i to, že bych mu měla třeba odpustit, ale on mi ani nezavolal Jonasi. Nezavolal, nenapsal, nic. Prostě se na mě vykašlal a z toho si beru jen jednu věc, zapomněl na mě a posunul se dal. To by mu bylo podobný."
Jonas se zase zamyslí a vezme v potaz všechno, co jsem mu teď řekla.
"Nejspíš máš pravdu. Je to kretén, že tě nechal, ale vážně jsem si myslel, že by vám to mohlo vyjít."
Překvapeně se na něj podívám a pozvednu jedno obočí.
"No nekoukej tak na mě." Brání se. "Hodil se k tobě." Řekne a znovu se odmlčí, potom se zvedne.
"No nic. Nechám tě tu ještě dneska, ale zítra už zase začneš normálně žít jasný." Vypadá, že ne nebere jako odpověď a tak zasalutuju.
"Rozkaz šéfe." Mrkne na mě.
S povzdechem se zase svalím na postel.
Má pravdu.
Samozřejmě, že má pravdu. Jako vždycky.
Dneska si dám ještě čas na smutek a zítra už zase začnu normálně žít. Zapomenu na něj.
Zazvoní mi telefon.
Pokusím se ho ignorovat ale Jonas, který už byl na odchodu se zastaví a probodne mě očima.
Jeho poselství je naprosto jasný. Zvedni ten telefon nebo to udělám sám a to se ti líbit nebude.
S povzdechem se pro něj natáhnu.
Chris.
Zvednu to.
"Ahoj Chrisi, co potřebuješ?" Zeptám se ho, co nejveselejším tónem, který svedu.
"Suze" vydechne Chris a já poznám, že je něco špatně.
"Chrisi co se...."
Nestihnu větu ani dokončit, když mě přeruší.
"Potřebuju tvoji pomoc, můžeš přijet na zimák?"
"Chrisi já...."
Nechci na zimák. Nechci ho tam potkat. Nechci. Nechci. Nechci.
"Prosím princezno, musíš mi pomoct nikdo jiný mi nepomůže. Prosím."
Čert aby ho vzal.
"Fajn." Ustoupím nakonec. Jak bych mu taky mohla nepomoct, když toho pro mě tolik udělal.
"Dej mi deset minut."
"Si zlatá díky." Řekne Chris a típne mi to.
"Co se děje?" Zeptá se mě bratr a já že zvednu z postele.
"Jedu na zimák." Odpovím mu a když uvidím, jak se mu zaleskne v očích, dodám. "Chris mě potřebuje." A bez dalších slov ho vyhodím z mého pokoje.