Murderess of Killers (Vražedkyně Vrahů)

Tajemství, co nikdy nemělo být odhaleno

V SÍDLE MMGR:

Je Angela předvolána před radu, její očekávání jsou ale předem odepřena.

Angela: ,,Co se děje? Dneska přece má práce už skončila."

Postavy: ,,S tím si nebuďte tak jistá."

Angela: ,,Vy už to víte, že?"

Postavy: ,,Co si myslíte, že víme?"

Angela: ,,O tom Davidovi. Nezabila jsem ho, tentokrát mě už určitě vyhodíte."

Postavy: ,,Vzhledem ke shluku náhod, jsme rádi, že jste to neudělala, jelikož se nám bude ještě hodit. Vy jste nedostala zprávu?"

Angela: ,,Jakou zprávu?"

Postavy: ,,Že ho nakonec máte nechat na pokoji."

Angela: ,,Ne, žádná zpráva se mi nedostala."

Postavy: ,,Tak ten, který vám měl zprávu předat, dostane padáka. My máme totiž s vámi ještě velké plány."

Angela: ,,A můžu vědět o jaké plány se jedná?"

Postavy: ,,Vy vytvoříte partu. Ty, David, Ester a ještě dva další Martin a Michaela, ty ještě neznáš. Ti všichni ti budou pomáhat ve tvé branži, vyhledávat pro tebe potenciální oběti, místa, ve kterých se zrovna nacházejí a podávat zprávy o nich."

Angela: ,,Dobře, když to pomůže."

Postavy: ,,Nuže, teď byste ještě měla splnit ještě jeden úkol týkající se Brauna, mafiánského bosse, kterého můžete zde vidět na obrazovce. Pomozte mu, aby se mu dostalo spravedlnosti."

Mírných souhlasným pokynem hlavy opět ve víru mlžícího prachu zmizím.

....................................................................................................................................................................

Stát záhy mrakodrapu. Dívat se z něj na celý svět. Ten pocit, že i kdybych se dala na pospas osudu a zády skočila dolů, nic by se nestalo. Jako bych měla křídla, nemusela bych ani dopadnout do vody, která by mě zachránila. A tak taky provedu.

Jakmile dopadnu dolů, vzbudím u ostatních velkou pozornost. Všichni ode mě doslova utíkají. Takže mi nedělá problém se prodrat do sídla. Nechce se mi už ale zabíjet poskoky. Nastavím zde radši bombu, která mi ušetří práci.

Zanedlouho dorazím až k samotného bossovi, který dost sprostě obtěžuje dvě holky na gauči. Kde na mě navíc zaútočí banda jeho kumpánů, kterou na mě pošle. Já zůstávám však v klidu. Přesně totiž vím, co mám dělat. Vyskočím z okna, ještě předtím než celá jejich společnost vybuchne!

..................................................................................................................................................................

Jsou tajemství, která by neměla být nikdy odhalena. Ať už se nám to líbí nebo ne, ono by bylo možná lepší to zachovat. Nikdy totiž nevíme, kdy se ty tajemství můžou obrátit proti nám. Hodně často jsem přemýšlela nad svou ztracenou minulostí. Vždycky se mi vybavovali jen menší útržky toho, co jsem nechápala.

Pád, dost krutý, krví těžce zaplacený pád. Od toho pádu jsem začala mít lidské pocity a strach.

Byla jsem malá, jen malé nevinné dítě, které najednou ztratilo celý svět. Bolest byla nepředstavitelná, na bílém sněhu se mi jen vysmívala krev. Zima, hlad i žízeň, netušila jsem, proč to je. Celé dlouhé dny a noci posléze jsem strávila blouděním. Můj cíl byl jediný – najít si vhodné místo pro smrt. Chtěla jsem zemřít v klidu. Střetnutí se smečkou hladových vlků mi v tom jediném a posledním přání ale zabránilo. Z té smečky šel nepřekonatelný strach, takový, který tě na chvíli doslova znehybní, že si člověk myslí, že už nedokáže nic dělat. Utéct jsem ale nemohla, mé nohy byly až příliš zesláblé, mrzly pod bílým popraškem. Měla jsem před sebou dvě dilema – buď počkám, až mě ta smečka sežere nebo vytáhnu meč a šípy a budu s nimi na místě bojovat. Vybrala jsem si tu druhou možnost, protože jsem nemohla už nic ztratit.