Já vlastně ani nečekala , že si s nima budu rozumět. Myslela jsem si , že to bude divný. Sedmnáctiletá holka a sleduje YouTube. Kdo by to byl řekl? S Baxtrixem jsem strávila fajn čas.
„Měl bych jít zas na svou zónu." Pousmál se a odešel.
Pořád jsem přemýšlela o Honzovi. Měla jsem strach , že bude mít problém kvůli spoždění. Potřebovala jsem si odskočit, na Toi-Toiky jsem odmítla jít a tak jsem se vydala dovnitř. Cesta vede téměř kolem Gaming stage , tak můžu aspoň zkouknout jak si Honza vede. Ještě jsem si vlastně ani pořádně nezvykla , že mu říkám Honzo. - Honza si vedl vpohodě. Hráli s Herďou zrovna nějakou hru a Herdyn ho s velkým náskokem drtil. Těšila jsem se až se mu budu moct vysmát. - Honza už konečně končil na stagi a já mu šla naproti. Bez jakéhokoliv slova přišel ke mně a obejmul mě. Nechápala jsem to , ale objetí jsem se nebránila.
„Zachvíli se otevírají brány pro všechny, ale do stánku půjdu až po hlavním zahajením, takže máme hodinku," řekl s úsměvem a vedl mě směrem do backstage
„Tohle je vlastně strašně skvělý. Já si totiž představovala , že se budete všichni věnovat svýmu stánku a já se budu nudit tady v backstage."
„Já s tímhle taky nepočítal, ale pak jsi se objevila ty," řekl s úsměvem. Podívala jsem se na něj a neudržela úsměv.
„A pak skončí utubering a nikdy se už neuvidíme." Snažila jsem udržet úsměv , ale nešlo to.
„No.. Třeba se nevidíme naposled , to nemůžeš vědet." Pokoušel se mě utěšit.
„No , ale co když—"
„Hele.." přerušil mě.
„Je zbytečné se tím teďka zabývat. Měli bysme si to užít," řekl mi s úsměvem
Nic jsem neřekla a jen jsem se usmála. Sedli jsme si společně do backstage a zase si povídali. - „Příjde mi , že i když se vlastně známe jenom pár hodin, tak si dost rozumíme," povídám mu.
„Taky jsem na to myslel." Snažil se zadržet úsměv , ale přece jenom se zaculil. Vytáhl z kapsy telefon a podíval se na display. Měl trochu zklamaný výraz. Vyděsilo mě to.
„S-stalo se něco," vykoktala jsem ze sebe.
„Ne..nebo já.. zachvíli budu muset na stage.. a pak už se moc neuvidíme." Odvrátil oči do země.
„Prosím, nebuď smutnej." Upřela jsem svoje oči na něj. On se ke mně přisunul blíž, až se naše stehna dotýkala. Opřel si hlavu na moje rameno.
„Co by na to řekla tvoje MenTolka ?" Ušklíbla jsem se.
„Žádná není," řekl s poloúsměvem. Úsměv jsem mu platila a opřela jsem si svoji hlavu na tu jeho. Tak krásně mu voněly vlasy. A tak jsme tam seděli. Sami. Já v jeho mikině. Cítila jsem se v bezpečí.
„Nechci vás tu rušit , ale zachvíli máme bejt na stagi Honzo." Smál se Martin. V tu chvíli jsem měla chuť ho něčím praštit. Neudělala jsem to a jen jsem zvedla hlavu. Honza vstal a šel směrem ke schodům na stage.
„Tak zatím.." Pousmál se. Jen na jednu stranu.
Já jenom přikývla a ještě jsem na něj zavolala: „hodně štěstí." A úsměv mu opětovala. Uvnitř jsem ale křičela , ať neodchází, ale věděla jsem , že to nejde. Měla jsem dokonce i trochu vztek. Vztek na svět , že vlastně nikdy nebudem moct být sami. Chtěla jsem ještě stihnout to zahájení, tak jsem se zvedla a vyrazila dolů ke stagi.
Konec další část.. jak se vám líbila ? 💚 Bonus :)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
