MenT přišel ke mně a opřel se o malucha.
„Líbí se ti?" Podíval se mi do očí.
„Kolik taková sranda stojí?" Zeptala jsem se ho zvědavě.
„No.. to je takové moje tajemství. Nechci se cítit jako, že utrácím." Zasmál se.
„Jasně .. chápu." Opětovala jsem mu pohled do očí a začala jsem se smát.
Nachvíli jsem se stratila v jeho očích. Jen jsem tam stála a koukala.
„Stalo se něco?" Zamával přede mnou rukama.
Probudila jsem se z tranzu:„ nee nic .. můžu se podívat dovnitř?"
„Jasně, ale nic zvlášť zajímavýho tu nenajdeš. Prostě vnitřek normálního malucha."
„To nevadí," řekla jsem ikdyž jsem vlastně nikdy vnitřek malucha neviděla. Nechtěla jsem vypadat hloupě. Nasedla jsem na sedadlo řidiče.
Sedl si na sedadlo spolujezdce a otočil se ke mně: „tak co? Jaké máš pocity?" Opřel se o rám dveří.
„Skvělý... můžeme si tady spolu udělat fotku? Že by nás někdo z venku vyfotil." Usmála jsem se na něj.
„Jo proč ne. Aspoň budem mít takovou originální fotku." Zamrkal na mě.
„Jani?" Zavolal na holku , co stála ve stánku a vyskládávala mikiny na věšáky.
„Mohla by si nás prosím vyfotit?" Podala jsem mu svůj mobil. Vystrčil ruku z okýnka a podal ho přicházející Janě.
„Mohli bychom vystrčit hlavu z okýnka , ne?" Zeptala jsem se ho a pomalu jsem si stahovala okýnko.
„To bude fajn." Vystrčil hlavu z okýnka.
Chytla jsem volant a vystrčila hlavu.
„Ještě na můj!" Zavolal MenT a celej proces jsme opakovali.
„Tady to je," řekla Jana a předala nám mobily.
„Díky," řekli jsme zároveň a oba jsme se na sebe usmáli.
„Je tu už hrozný horko. Pojďme ven," řekl MenT. Přikývla jsem, zatáhla okýnko a vylezla ven z auta.
-
„Aa tady jste . Všude vás dva hledám." Otočila jsem se a za sebou zahlédla organizátorku , kterou jsem už znala pod jménem Týna.
„Děje se něco?" Zeptal se trochu ustrašeně MenT.
„Ne , to ne , ale měli bysme udělat společnou fotku dřív než se otevřou brány pro Exclusive hosty.
„Ajo, to zní rozumně." Řekl MenT a naznačil mi , že mám jít. Zastavili jsme se před velkou fotostěnou s nápisem "UTUBERING".
„Tak se nějak naskládejte... A hlavně Viki někam doprostřed ať ji neutlačíte pryč."Usmála se na mě Týna.
Byla jsem trochu zmatená a nevěděla jsem kam mám jít - jako vždycky. MenT si mě všiml a nejspíš poznal , že jsem trochu v rozpacích. Chytl si mě a přitáhl k sobě. Zase mě musel zachraňovat.
-
Chvilku jsem si myslela , že se mi to jen zdálo.. , že to udělal omylem , ale ne. Pohled na výslednou fotku mi to ještě potvrdil.
„On mi vážně šahal na zadek?!" Promítalo se mi to v hlavě pořád dokola a dokola. Nevěděla jsem jak mám reagovat.
„Jdeš zase semnou k mýmu stánku?" Zeptal se.
Řekla jsem si , že budu tak nějak ignorovat , co se před chvílí stalo. Příkývla jsem. Cestu k MenTovýmu stánku jsem už znala. Rozběhla jsem se k MenTovi , který měl přede mnou trochu náskok. Při mém velkém nadšení jsem si stačila nevšimnout dlouhého tlustého kabelu uprostřed cesty. Myslím , že si dokážete představit , co se stalo. Těsně před MenTem jsem zavrávorala a řítila si to k zemi. MenT se ale hbitě otočil a chytil mě do náručí. Rozbušilo se mi srdce.
„Ježiši Kriste jsi v pořádku ?" Zeptal se trochu ustaraně.
Nedokázala jsem ze sebe vypustit ani hlásku. Jenom jsem tam tak ležela v MenTových rukách. Dívala jsem se do jeho modro-šedých očí. Pozorovala jsem jeho řasy při každém mrknutí. Nedokázala jsem přestat. Nemohla jsem se ani pohnout. Jako bych byla paralyzovaná. Jako by mě vtáhli jeho oči do jakési tůně a já nemohla ven. Těžko se mi dýchalo.
„Tak vy jste to vzali rychle." Zasmál se Herdyn.
„Né , ona jenom spadla ," hájil se MenT.
Ucítila jsem zase všechny svoje končetiny a mohla jsem zase mluvit.
„Promiň , já byla chvilku mimo.." snažila jsem se to zachránit smíchem , ale byla jsem celkem nervózní.
„To je dobrý. Vážně se ti nic nestalo?"
„Ne , nestalo. Přece si mě chytil." Usmála jsem se na něj.
Tohle byla taková delší a doufám , že i trochu záživnější část :d budu se snažit vydávat pokračování co nejdřív 💚
