Máma mi říkala že jako mala jsem měla imaginárniho kamaráda. Ostatně jako každé dítě, ale díky mému má kamarádka šla kolem třetí ráno domu s pláčem. To jsem se již zmiňovala. Ja si ho nepamatuju a vlastně jsem za to ráda. Protože teď vím jak byla moje mamka asi vyděšená ,možná i prěkvapená.
Vařila jsem obed a přitom hlídala brachu. Měl asi 3-4 něco mezi. Naše kuchyně byla spojena s obývákem , takže jsem na něj viděla a mohla ho sledovat aby si nic neudělal. Jenže po chvilce si začal s někým povídat. Nebylo by to nic divné kdyby byla zapnutá televize nebo si hrál s tabletem. Ale nic z toho to nebilo. Televize byla vyplá, tablet byl na stole v kuchyni a všichni byli ve škole nebo práci. Brácha sedel na zemi a díval se na prázdný gauč. Myslela jsem si ,že to bude jen nějaký vymyšlený kamarád nebo tak, ale pak brácha znovu promluvil. ,,To nemůžu. Nemůžu ji zabít ,máma by pak byla smutná." Upřímně. Měla jsem strach se pohnout a to ani nemluvím o tom ,že jsem na chvíli přestala dýchat. Asi překvapením. Nevím. Ale pak když jsem měla tu odvahu zavolat bratra na oběd a jedli sme znovu promluvil. Vyděsil mě protože za stolem vládlo hrobové ticho. ,,Je na tebe naštvaný ,že si se s nim přestala bavit ..ale nemáš se bát, má tě rád." Opravdu jsem neměla daleko k infarktu. Teď má brácha 6...nevzpomíná si na něj..
Podle skutečnosti. Navazuje na předešlí příběh.
